Trapas v muzeu

Nedávno u nás byla na návštěvě jedna lehce potrhlá (v dobrém slova smyslu) kamarádka-Američanka, která žila dlouhou dobu v Praze, ale teď je nějakou dobu zase zpátky v Texasu. Do Prahy přijela ze dvou důvodů: jednak proto, že chtěla zase vidět nejkrásnější město na světě (její slova) a přátele, které v něm má, a kteří jí v Dallasu chybí, a druhak proto, že se rozhodla, že si tu nechá zmrazit vajíčko. Slyšíte dobře – kamarádce je lehce přes 40 (vypadá ovšem na 25, pánové!), a protože ještě nemá dítě, a protože ho jednou chce mít, ale nebude na to mít vajíčko, tak si to svoje vajíčko nechá zmrazit, aby ho mohla v budoucnu použít, až najde někoho, kvůli komu si nechá to vajíčko zase rozmrazit a následně oplodnit. Nebo aspoň tak nějak tomu rozumím. Kamarádka – říkejme jí třeba Barbara – nám celou filosofii a techno-logický (?) proces zmrazování vajíček vylíčila celkem podrobně, ale já jsem z toho, popravdě řečeno, byla trochu jelen.

www.bruteprop.co.ukAutor: Brute!

O tom ale dnešní příběh nebude. Bude o jednom obřím vejci, které s tím zmrazeným vajíčkem Barbary souvisí, ač to zdánlivě na první pohled tak nevypadá. Další den po Barbařině návštěvě jsme si – můj Muž a já – udělali kulturní procházku do muzea, jak to občas o nedělích děláváme místo cesty do kostela. Myslím, že to byla výstava s názvem „Fenomén Baťa“, mimochodem velmi zajímavá. Po shlédnutí výstavy, když jsme se vraceli dolů do vestibulu, zaujal nás exponát, kterého jsme si při vstupu zespodu nevšimli, ale z prvního patra byl velice patrný. Ten exponát byl vlastně obří, bílé, asi čtyři metry vysoké vejce, postavené na špičku. Stálo tam uprostřed majestátně a lidi chodili okolo a vlastně si ho moc nevšímali. Chvíli jsme na to s přítelem němě zírali, pak jsme se se šibalským úsměvem podívali na sebe a synchronizovaně jsme zvolali: „Barbara!“ :)

Seběhli jsme k vajíčku, já jsem zatím vylovila svůj foťák, Muž se přiřítil k vejci, začal ho objímat – to vejce bylo asi tak široké jako dvě stoleté lípy – a já jsem se to jala zpovzdálí fotit, a už jsem se nemohla dočkat, až tenhle obrázek pošlu Barbaře přes Facebook, aby ho viděla celá naše grupa. V tom na mě ale Muž zavolal, celý rudý, ať jdu za ním. Přijdu blíž, vidím, že Muž má na čele krůpěje potu a volá: „Já myslím, že jsem s tím nějak pohnul. Já myslím, že se to trochu naklání!“ „Jo, to známe, pomyslela jsem si, na tak blbej fórek mu neskočím. Cha! :) V tom ale vidím, že světle rudá barva Mužova obličeje postupně tmavne a tmavne. Poodstoupím pár kroků a vidím, že vejce se skutečně nahýbá a vypadá to, že to leží na Mužově roztažených rukou celou svou – zřejmě docela velkou – vahou! „Já se bojím, že když s tím pohnu zpátky, že se to překlopí. Co když tam na druhé straně bude malý dítě?! Musíš jít a sehnat pomoc!“ Ano, vypadá to, že to, jestli se dokáže předejít nešťastné tragedii v muzeu, nebo to, jestli budeme z rodinného rozpočtu po zbytek života splácet rozbitý exponát, závisí jen a jen na mé momentální akčnosti, duchapřítomnosti a samozřejmě – milém úsměvu!

Rozbíhám se, rozhlížím se a skutečně – nedaleko stojí dva sympatičtí sekuriťáci. Přihopsám k nim a povídám: „Pánové, já potřebuji vaši pomoc! Můj Muž stojí tam za tím vejcem a vypadá to, že to na něj padá!“ „Jo tak vono to padá, jo?“ pobaveně se rozesmáli oba pánové, jako kdybych jim právě řekla nějaký vtip o policajtech a blondýně. „No, to jsem ráda, že vás to pobavilo, já jsem si taky myslela, že si dělá bžundu. Jenže ono to na něj fakt padá! Když se to převalí, může to někoho zranit a já nevím, jak dlouho to udrží.“ „No tak se na to podíváme, kde máte toho svýho muže, slečinko?“ rozhoupali se konečně pánové směrem k místu činu. „No tam zatím obřím vejcem; krčí se chudák celý zpocený“ povídám. „Jo za vejcem? Ha, ha!“ vypadali sekuriťáci čím dál sebejistěji. To je nějaký divný, pomýšlím si, ti dva jsou nějací moc v klidu a mají z toho legraci. V tom bude nějaká lišárna! A taky že jo.

Sekuriťáci se zastavili u vejce, mrkli na sebe a oba do toho vejce strčili. Vejce se rozkymácelo ze strany na stranu, Muž málem dostal infarkt, že způsobil katastrofu, snažil se ještě vejce chytat v momentě, kdy já už jsem se řezala smíchy, protože už jsem věděla, která bije. To vejce muselo mít uvnitř asi nějakou obří pružinu, a když jste do něj strčili, nejen že se to rozhongalo na všechny strany jako nějaká obří hračka, ale začalo ještě navíc hrát nějakou veselou zvonkohru! V tom okamžiku se na nás samozřejmě upřely zraky celého vestibulu a všech ochozů až do 4. patra.

Vyplazili jsme se co nejnenápadněji k východu a venku jsme se našemu husarskému kousku asi 15 min. smáli. „To máš za to, že ses chtěl vysmívat Barbařině vajíčku!“ snažím se vinu svalit na Muže. Nejvíc mě štve, že jsem v tom rozruchu nestačila tu situaci vyfotit. Teď už jen přemýšlíme, jestli tam to vejce ještě pořád je, a koho příště vezmeme s sebou na procházku do muzea, a poprosíme ho, ať to vejce obejme, že si ho vyfotíme.