Nemám dvacet kabelek, nečtu dámské časopisy. Jsem snad chlap?

Za poslední týden jsem byla nějak podezřele často donucena zamyslet se nad otázkou, jestli je se mnou všechno v pořádku. Začalo to tím, když se jedna kamarádka na Facebooku zeptala ostatních, kolik kabelek se pro ženu považuje za přijatelné množství. Začaly se hrnout odpovědi, typu: není žádný limit, je třeba tolik kabelek, kolik máte párů bot, jedna odpověď byla naprosto specifická – přibližně 12 kabelek každé čtyři roky. Taky jsem se dozvěděla, že kabelku bysme neměly mít větší než zadek (u mě žádný problém). Můj komentář, že mám dvoje boty a dvě kabelky, se setkal se záplavou nechápajících, ba přímo šokujících reakcí, které zasahovaly až na okraj ochoty poskytnutí dobročinného daru v podobě nějaké kabelky nebo aspoň psaníčka. Nikoho ani nenapadlo, že by mi tento stav mohl klidně vyhovovat, a že netrpím žádným pocitem nedostatku. Zamyslela jsem se nad sebou poprvé.

Další den jsme si zašli s mým mužem (není sice manžel, ale já mu říkám „můj muž“) na drink. Nějak jsme narazili na téma ženské žárlivosti, kdy já jsem se mu snažila nějak racionálně vysvětlit, že žárlím naprosto na všechno, co se mu líbí, co ho fascinuje, a co obdivuje, ale zároveň, že se mi líbí jeho pohled na svět, a to, jak se dokáže některými věcmi fascinovat. Snažila jsem se vysvětlit, že tento druh žárlivosti netřeba brát nijak vážně, protože si uvědomuju, že tato žárlivost je naprosto neopodstatněná, nepramení v žádné žárlivé scény a já vím, že to je nesmysl přát si, aby na světě nebylo nic kromě mě, co ho bude fascinovat nebo vizuálně přitahovat. Já přece vím, že by mě nevyměnil, leda by se úplně pomátl.

On se mi snažil vysvětlit, že ta fascinace je jiná, než si myslím, že to je o obrazech, tvarech, barvách, požitku z krásy všeobecně, a že v tom není nic sexuálního. Vím, jaké ženy se mému muži líbí, a musím říct, že mám z jeho vkusu radost. Není totiž nic horšího, než když žijete s někým, kdo má podle vás úplně otřesný vkus na opačné pohlaví (v takovém soužití jsem jednou byla, a dost mě to frustrovalo). Na čež se mě muž zeptal, kdo třeba býval/je, můj sexuální symbol? Hluboce jsem pátrala v paměti. Víme oba, jací herci se mi líbí, ale že bych je nazývala sexuální symboly, že bych si někdy v pubertě lepila jejich plakáty na zeď nebo po ránu si musela pouštět jeho video, tak takhle to teda nemám. Je to normální? Zamyslela jsem se nad sebou podruhé.

No a do třetice to byly ty zatracené dámské časopisy, na jejichž téma a neznalost narážím celkem často. Když jsem byla v pubertě, v životě jsem si nekoupila Dívku. Dokonce mě to ani nikdy nenapadlo. Za svůj život jsem si nikdy nekoupila dámský časopis – pár se mi jich do ruky dostalo, ale vždycky mě to utvrdilo v tom, že si radši zajdu na kafe do kavárny a přečtu si tam noviny, než abych utrácela za rady, jak si získat chlapa (to mi nikdy problém nedělalo), jakou zeleninu si naplácat na obličej (dyť se to pak nedá jíst) nebo jaké barvy letos pofrčí (já stejně zůstanu u svých tradičních – černá, hnědá, béžová a zelená).

Tak občas přemýšlím, jestli to mám v té hlavě všechno správně. A pak jsem si vzpomněla, že jsem si kdysi dělala jakýsi psychotest, který byl o tom, že každý z nás má v sobě trochu ženského, a trochu mužského myšlení. Můj výsledek byl, že mám ze 65 % mozek chlapa. Nevím proč, ale tenkrát mi to docela zalichotilo. No každopádně by to asi vysvětlovalo tu spokojenost s dvěma páry bot a odpor k dámským časopisům. Jo, a taky se umím orientovat v mapě, a když něco hledám v lednici, čumím na to a nevidím to.

No nic, přítel se mě právě zeptal, jestli s ním nechci zajít do Manga, že by mi koupil nějakou kabelku. Tak já jdu. Třeba mu zbyde i na boty :)