Ukrajinská revoluce, chuť bruselských chlebíčků a Zemanův marketing

Minulý týden jsme všichni s narůstající úzkostí sledovali události na Ukrajině. Přiznám se, že z různých důvodů mám vždy tendenci stranit spíše demonstrantům proti státní moci, než naopak. Asi je to dáno osobní zkušeností z listopadových dnů v roce 1989. Bohužel si vůbec nejsem jistý, zda současné ukrajinské události lze s těmi tehdejšími našimi jakkoli srovnávat. Nepochybuji o tom, že „sesazený“ ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nese osobní vinu jak na špatném stavu Ukrajiny, tak na eskalaci násilí v posledních dnech. Nicméně pochybuji, že právě se rodící nová ukrajinská vládní moc bude schopná – a hlavně ochotná – věcně a bez emocí řešit problémy, které jsou podstatou ukrajinského sporu. Zvláštní a neudržitelný slepenec nacionalistů, ultrapravičáků a levicových liberálů je předem odsouzený k neúspěchu při vyjednávání s ruskou minoritou, což značně zproblematizuje vztahy s Ruskem. Spoléhat se na pomoc z Bruselu je naprosto naivní. Snad Ukrajinu nečeká jugoslávský scénář.

Nová vláda Bohuslava Sobotky rozhodla, že Česká republika bude provádět proevropskou politiku. Minulý týden jsme oficiálně rezignovali na ratifikaci výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou vyjednala vláda Mirka Topolánka kvůli nesmlouvavému postoji prezidenta Václava Klause. Šlo o odmítnutí přijetí Listiny základních práv Evropské unie s odůvodněním, že by její přijetí mohlo vést v budoucnosti k zneplatnění některých ustanovení Benešových dekretů. Listinu nepřijaly ani Velká Británie a Polsko. Vláda nyní rozhodla, že obavy z budoucího vývoje jsou neopodstatněné. Rezignovali jsme na předběžnou opatrnost. Nechápu, k čemu potřebujeme dělat taková nesmyslná eurogesta. Pro naši vládní partu je vidina bruselských chlebíčků natolik lákavá, že přestala myslet na případné žaloby proti České republice. A to ani nedomýšlím situaci, že by některá z těch žalob mohla nakonec uspět.

Pan prezident Zeman s uspokojením konstatoval, že jeho roční fundraisingové aktivity ve prospěch splátky státního dluhu České republiky přinesly zisk přes 1 milion korun. To je samozřejmě záslužné. Státní dluh totiž narůstá tempem 1 milion korun za 5 minut. Pan prezident Zeman je muž, který v minulosti mnohokrát prokázal svoji schopnost racionálního pohledu. Je tedy jasné, že svým fondem ve skutečnosti neřeší státní zadlužení, ale využívá ho jako marketingový prostředek. Těžko mu to vyčítat. Zaráží mě ale metody, kterými se pan prezident snaží přimět soukromé společnosti, aby do jeho fondu přispěly. Tvrdí, že státní dluh je nás všech, nikoli jen dolních deseti milionů. To je prý důvod k tomu, aby byli podnikatelé nějakým mírným donucovacím prostředkem přinuceni k tomu, aby ve prospěch eráru pustili chlup. Pan prezident zřejmě přehlédl skutečnost, že podnikatelé na provoz státu přispívají průběžně a velmi mnoho. To, že stát nedokáže udržet svůj rozpočet vyrovnaný, to je problém státu (a mimo jiné i pana prezidenta), nikoli podnikatelů.