O výsledcích voleb a jednom nevydařeném státním svátku (44.)

Chtěl jsem zhodnotit výsledek voleb, ale řekl jsem si, že se na to nejdřív dvakrát vyspím. Časový odstup je potřeba. Vzhledem k vývoji v ČSSD bych si sice klidně mohl ještě zdřímnout, ale jako politik a představitel ODS v Uherském Hradišti se k výsledku voleb musím vyjádřit.

Prohráli jsme. Veřejnost nám neuvěřila, že chceme změnit naši politiku, že se chceme vrátit k pravicovým hodnotám a že chceme nabídnout novou generaci politiků. Přiznávám, že jsem zklamaný. Naše volební kampaň ze všeho nejvíc připomínala Nedělní chvilku poezie říznutou tweetováním o tom, jestli je Mirka lepší než Karel. Samozřejmě chápu, že kampaň nemůže být o složitých sděleních. Nicméně pokusit se vyhrát parlamentní volby s bizarními sděleními založenými na rytmické shodě ke slovu „pravice“ (slepice a jepice rýmují se nejvíce), to chce poměrně slušnou dávku odvahy a drzosti. Slibuji, že udělám všechno proto, aby voliči uvěřili, že poetické časy v ODS definitivně skončily.

Velice se těším na angažmá některých nových parlamentních tváří. Konkrétně mám na mysli rétorická cvičení v podání omnipotentního poslance, dnes senátora, Tomia Okamury z Úsvitu. Úplně slyším, jak předsedkyně či předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky oslovuje tohoto valašského samuraje se slovy: „Rinpočhe, velevzácný, jak dál ve věci důchodové reformy, daní přímých a nepřímých, našeho členství v NATO a zahraniční orientace vůbec?“ Načež tento bodrý chlapík vyskočí jak čertík z krabičky a svým neopakovatelným kulometným způsobem sdělí šokované Sněmovně, že je mu to v podstatě jedno, protože hlavní je obecné referendum a odvolatelnost politiků. Přestože se to zdá neuvěřitelné, podobně u nás nyní uvažuje více než 340.000 voličů. Mám ale takové tušení, že Tomio Okamura není žádný Pitomio, jak ho nepěkně nazvali v Reflexu. Jeho firma Úsvit vydělala nyní 34 milionů Kč a dalších až 88 milionů Kč ještě vydělá.

Dnes slavíme Den vzniku samostatného československého státu. Zajisté jste postřehli, že oslavy to nejsou nikterak bouřlivé. Veřejnost tento svátek zaznamenala spíše jako boxovačku mezi prezidentem republiky, rektory univerzit a primátory měst o pozvánky na Pražský hrad. Velice mě mrzí, jak málo jsme na náš stát hrdí. Vlastenectví se u nás nenosí, přestože republika nemůže být ze své podstaty založena na ničem jiném. Každý stát je založený na nějakém mýtu či kultu, na nějaké ústřední myšlence, která spojuje jeho občany. Nejsme monarchie, abychom vzhlíželi ke svým panovníkům, přestože si to naši panovníci přejí. Nejsme oligarchie, abychom poslouchali hrstku bohatých prominentů, přestože oni si to tak, zdá se, představují. Nejsme ani diktatura, abychom se klaněli našim pánům, i když i takové síly jsou u nás stále převelice živé. Ale především se nesmíme stát atomizovanou anarchií, ve které žije každý pouze sám za sebe.