O Ukrajině, Rusku a Evropě

V dnešním ohlédnutí za uplynulým týdnem jsem byl nucen opustit tradiční koncept komentování tří událostí. Můj komentář se tak může jevit poněkud monotématický, nicméně k vojenské agresi v Evropě 21. století nedochází každý den. Měli bychom se nad sebou opravdu zamyslet. Můžeme mít různá východiska při hodnocení situace na Ukrajině, ale vždy se dobereme k jediné odpovědi: Nejsme schopní s tamní situací nic dělat. To je tak odporně tvrdé konstatování, že se mi to ani nechtělo napsat. Evropské státy jsou na kolenou a nemají ve skutečnosti nic, čím by Rusku účinně pohrozily. Aby bylo jasno: Nevěřím, že je Ukrajina životaschopný stát. Způsob, kterým se moci ujala nová vláda, odkrývá nepřekročitelné příkopy mezi Rusy a Ukrajinci. Ukrajinci se netají nacionalistickou záští vůči Rusům a Rusové se netají tím, že s Ukrajinci nechtějí sdílet jeden stát.

Je jasné, že z hlediska mezinárodního práva se nyní Ruská federace chová jako agresor, protože obsazuje území jiného státu svými vojáky. Důvodem je prý obava o bezpečnost občanů Ruska žijících na Ukrajině a ochrana ruských zájmů. No, upřímně řečeno, zas tak nesmyslný důvod to není. Jenom blázen by si mohl vážně myslet, že se Rusko vzdá své námořní základny v Sevastopolu. Město založila Kateřina Veliká a pro Rusy má podobný význam, jako Gibraltar pro Brity. Za 2. světové války při jeho obraně zahynulo všech 106.000 obránců, vojáků i civilistů. Jakoby se zapomnělo na slova Vladimíra Putina, který v roce 1999 ohlásil plán na obnovení ruského velmocenského statusu. Rusové mají navíc v ruce platnou smlouvu o pronájmu Sevastopolu až do roku 2042.
Rusko krok za krokem buduje svoji ohlášenou pozici. Zvyšuje se energetická závislost evropských zemí na Rusku, směšně nevýkonné armády evropských států rok co rok snižují své rozpočty. Evropa utrácí biliony za ekologické hovadiny, řeší genderovou rovnost a ročně produkuje miliony sociologů, psychologů a politologů. To vše na dluh; často už nezbývají peníze ani na úhradu úroků. Politici evropských států jsou vesměs vystrašení klauni, kteří se cítí být silní pouze v houfu někde na summitech o globálním oteplování. Z podlézání voličům se stal standard, který k dokonalosti dovedla bruselská byrokracie. Zabýváme se vyplňováním energetických štítků a lhaním o udržitelném životě, zatímco naše reálná síla je zanedbatelná.

Pohrozili jsme Rusku pozastavením jednání o bezvízovém styku. To je podobně odstrašující, jako bránit se zaříkáváním proti útoku žraloka. A co je nejhorší, tak ani toto směšné gesto neprojde, protože „ekonomické zájmy“ státně kapitalistických molochů srovnají politiky do latě raz dva. Příjmy z exportu totiž dodávají žebravé evropské kobyle aspoň nějaké peníze. Manažer prostě do té Moskvy odletět musí, protože politik by neustál ztrátu pracovních míst. Rusové si budou dělat, co budou chtít. Moc dobře ví, že naše vůle k nějaké odvetě je nulová, nehledě na to, že ani nemáme sílu cokoli udělat. Před šesti lety v Gruzii zjistili, že evropské ostré nóty jsou bolestivé asi tak patnáct minut.

Ukrajinu nezachráníme. Nezachráníme ani Kazachstán nebo ostatní asijské státy bývalého Sovětského svazu, pokud o ně Rusko projeví zájem. Otázka je, jestli dokážeme zachránit aspoň sami sebe.