O národní hrdosti, politické satiře a ztrátě soudnosti.

46. týden skončil nádherně. Naši tenisté, přesněji řečeno Tomáš Berdych a Radek Štěpánek, vyhráli Davis Cup. Paráda! Obhájit vítězství, navíc proti nepříjemným Srbům s Novakem Djokovičem v čele, to je obrovský úspěch. Po USA, Velké Británii, Austrálii, Francii, Švédsku, Německu a Španělsku jsme osmá země, které se to od roku 1900 podařilo. V takových chvílích si i lidé, kteří se jinak o tenis nebo o sport obecně nezajímají, pomyslí: „To jsme dobří!“ Pokud by Berdych se Štěpánkem v Srbsku prohráli, titíž lidé by poznamenali, že na to neměli. Stejné je to s fotbalem nebo s hokejem. Když se týmu daří, tak „jsme dobří,“ ale když se týmu nedaří, tak „jsou to chudáci.“ Ba co víc, oni nám ti chudáci berou to, co nám patří – totiž vítězství! Měli by se začít živit nějakou poctivou prací, protože jsou to přeplacené primadony. Stydět by se měli, darebáci. No, protentokrát jsme nejlepší. Hoši, děkujeme! (A chraň vás Panna Maria, abyste to příští rok neobhájili znovu.)

Národem cloumá divadelní skandál: ve Zlaté kapličce dávají protizemanovskou frašku Miloš Ubu aneb... málem králem a lidé na to reagují velice ostře. Zprvu jsem to pochopil pouze jako formu chytré reklamy, která funguje, protože mají pořád plno. Některé dopisy rozhořčených diváků mají stylově tak čistou normalizační formu, až je to nápadné. Ale je docela dobře možné, že lidé opravdu vnímají uvádění aktuální politické satiry v Národním divadle jako cosi nepatřičného. Nebylo by to překvapivé. Národní divadlo je něco jako Mekka českého divadelnictví. Každý správně přiřadí označení „naše první scéna,“ jakoby ostatní divadla měla nižší úroveň. „Národ“ očekává od Národního divadla Fidlovačku. Já jsem Miloše Ubu neviděl, a rozhodně se na to ani nechystám. Fidlovačku jsem už viděl, a znovu bych to absolvoval jedině pod silnými sedativy. Blbost je nadčasová a marketing to nezachrání.

Měl jsem tu čest promluvit k výročí 17. listopadu na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti. Subjektivně se mi zdálo, že tam letos přišlo o něco více lidí než v loňském roce. Přesto by si svátek boje proti totalitním režimům zasloužil větší zájem veřejnosti. Nevolám po masových demonstracích, ale neměli bychom pod vlivem aktuálních problémů podléhat pocitům frustrace. Často je mi vyčítáno; prý jako politik nesu spoluodpovědnost za všechno špatné, co se u nás událo za poslední čtvrtstoletí. Budiž, já to unesu, protože jinak bych politiku dělat nemohl. Nesnížím se k tomu, abych zbaběle ukazoval prstem na ostatní. Vstoupil jsem do aktivního veřejného života právě proto, že cítím spoluodpovědnost za tuto zemi. Kolektivní popírání všeho dobrého, co porevoluční doba přinesla, je ztráta soudnosti a živná půda pro populismus. A od populismu k silovému řešení a věznicím je to jenom kousek.