Panuje nedostatek charismatických politiků.

Doba je zlá a v těžkých chvílích se lidé rádi obracejí k politikům, kteří mají to, čemu se říká charisma. Takový člověk má nejen mimořádné znalosti a vědomosti, ale i zvláštní dar nebo rys osobní přitažlivosti a kouzla, kterým vyvolává zejména při osobním setkání ve svých posluchačích optimismus a víru, že je to právě on, který může svým jednáním a konáním všem pomoci.

Jeden z otců a zakladatelů moderní psychologie Max Weber (*1864+1920) o tomto daru říká: "O platnosti charismatu rozhoduje svobodné a oddané uznání ovládaných. To vyrůstá z – původně vždy zázračného - osvědčení vůdce, jeho zjevení a mimořádných činů. Pravé charisma však nedává vůdci legitimitu, nýbrž podřízení je vnímají jako povinnost uznat a přijmout jeho kvality, a to ryze osobní oddaností."

Pokud zapátráme v minulosti našeho moderního státu, charismatickým politikem byl nepochybně T.G.Masaryk, naopak Benešovi se tohoto daru nedostalo. Pro některé spíše důvěřivé občany měl jisté charisma komunista Dubček, zatímco někteří dodnes zbožňují Gottwalda. Podobně můžeme s úspěchem tvrdit, že obrovské charisma měl i šílený Hitler. Podle Richarda Wisemana se charismatická osobnost vyznačuje tím, že je schopná se velice silně citově dojmout, dokáže k takovému dojetí hraničícím až s hysterií přimět i ostatní kolem něj a přitom dokáže být odolný proti vlivu jiných charismatických osobností.

Z uvedených příkladů je také patrné, že charismatický politik, vůdce nemusí být vždy jen tím, který přináší davu svých obdivovatelů něco pozitivního, ale naopak může ostatní stáhnout díky svým zvráceným cílům do propasti, jak to nakonec skvěle předvedl Hitler, ale i Lenin nebo Stalin, na Kubě do nedávna neomezeně vládl i Fidel Castro nejspíše díky svému daru "latinského" charisma. Naopak pozitivní charisma měl nepochybně americký prezident John Fitzgerald Kennedy a možná právě proto byl zastřelen. Střílelo se i na jednu z nejvíce charismatických osobností moderní doby, na papeže Jana Pavla II. Na naše politiky se od dob atentátu na Karla Kramáře, prvního předsedy československé vlády, již nestřílelo, asi nebylo proč.

Když se podíváme do kruté současnosti, pak i dnes se tu nějaký ten charismatik najde: pantáta Paroubek se svým nasupeným výrazem v dobyvatelské tváři bývá přirovnáván k charismatickému Mussolinimu, Ratha zase jeho nepřátelé nazývají malým Hitlerem. Topolánek se stylizuje do podoby drsného rozšafného chachara, leč bez charisma. A co náš nejvyšší Václav? Rád by byl něčím jako spravedlivým a dobrotivým císařem a současně bojovníkem za svobodu národa, ale je to přílišný suchar zahleděný do své neomylnosti. Někdo by si možná vzpoměl na Václava Havla: ale ten nikdy žádné charisma neměl a snad také proto se sebekriticky nikdy nepostavil do čela nějaké politické strany, nedával do nedávna žádné rozhovory médiím zejména pro svoji vnitřní nejistotu rychle a "správně" reagovat na otázky. Je jasné, že jako vůdce "revoluce" byl vybrán špatně.

Takže stále čekáme na někoho aspoň takového, jako byl již zvěčnělý vůdce lidovců Josef Lux, který tuto stranu dokázal vyvést z role národně frontovské přisluhovačky komunistů do podoby demokratické křesťanské strany a němž dnes jeho nástupce Svoboda s nostalgií říká: "Muž na pravém místě v pravý čas, člověk připravený a vybavený dary stát se předsedou naší strany. Byl politikem s vizí, který se stal legendou." Po včerejším zmateném kongresu ODS na svého nového vůdce podobných kvalit čeká i tato rozhádaná strana, která žije v obavách, jak dopadne ve volbách do parlamentu v příštím roce.

Jsme sice malý národ, ale snad někde ve "výrobní či finanční sféře" dříme nějaký talent schopný vyvést národ z letargie, z té havlovské blbé nálady, někdo schopný říci jasně a tvrdě, že jsme na hrnci, že se opasky zejména státních zaměstanců skutečně musí utáhnout a přitom dokáže nejen slíbit, ale i zrealizovat alespoň maličký pokrok v řízení věcí veřejných. Možná, že ale skutečně nejsou lidi, nejsou žádní kvalitní a navíc charismatičtí vůdci a nebo, což je horší, jsou, ale nechce se jim nosit kůži na trh. Pak se nedá nic dělat a musíme se spokojit s takovou vládou, parlamentem a senátem, jaký si zasloužíme.