Zápisky ruského legionáře

2.pokračování Část třetí.  Zabití posvátného hada a přesun do města Kóbe.

Většinu ubytovali v budově americké Ymky a zbytek v plátěných stanech, postavených na přilehlém prostranství. Obyvatelé ostrova, již dříve zpraveni o ztroskotání lodě, nás srdečně přivítali. Byli jsme potěšeni jejich pozorností, ale jídlo, které nám přinesli, nám nechutnalo.Rýže byla nemaštěná a čaj neslazený. Přes velký hlad jsme jen zobli a ulehli s prázdnými žaludky k prvnímu spánku na pevnině, tak vzdálené a tak nepodobné naší otčině. Ráno jsme na prostranství nastoupili k rozcvičce a hned nás obklopil houf kluků. Děvčátka chyběla, protože podle zdejších mravů se nesměla zúčastnit žádné podívané, pokud nebyla pozvána. Po rozcvičce přinesli naši muzikanti ze stanu housle a harmoniku a spustili české písničky. Nejvíc kluky zaujala harmonika, snad ji do té chvíle neviděli. Domlouvali jsme se jako obvykle, rukama, nohama a podařilo se nám přesvědčit k návštěvě i odrostlá děvčata.

Směli jsme se pohybovat jen ve  vymezeném, nevelikém prostoru a koupat v moři jsme měli kvůli žralokům zakázáno. Převážně jsme seděli na břehu a sledovali osobní a nákladní parníky, někdy i dlouho do noci. Denně jsme na malém náměstíčku pořádali koncerty a zdejšímu lidu se představení líbila. Na ostrově byla činná sopka Azama-jama. Jednou po obědě nás z podřimování probudilo dunění a země se snad pět minut chvěla. Slunce zahalily mraky a do večera nevysvitlo. Druhý den po zeměchvění bylo krásně. Příroda se radovala, že to má bez úhony za sebou a vzduchem poletovaly mraky motýlů, jeden  krásnější druhého. Bílé s narůžovělými pavími oky, žluté, červené, černé a bůh ví, jací ještě.

Po dlouhém váhání pro nás správa města uvolnila jeden ze starých chrámů. Dosud jsem spal pod stanem a tak jsem se rád přestěhoval do sucha. Nemohli jsme si tam vzít jídlo ani pití a vcházet se smělo jen v ponožkách. Mnozí z nás tyto zákazy porušovali a bonzové, místní kněží, se na viníky velmi zlobili. Pod okny byla veliká zahrada s mohutnými morušemi a za ní se rozprostíral  sosnový háj. Těsně před rozedněním, kdy naše těla, sužovaná celou noc komáry, vyžadovala alespoň nejnutnější spánek, koruny moruší ožily. Zpočátku to bylo poklidné nokturno, ale jak slunce vítězilo nad nocí, nastal přímo pekelný koncert. Mohl za to hmyz podobný našim cvrčkům, cikády. Dokud jich vrzalo pár,  byla by to příjemná kulisa, ale když jich spustilo desítky tisíc najednou, bylo po spaní. Chrám stál na silných bambusech a někteří z nás se s večerem uchýlili do chladnějšího prostoru pod podlahou. Jedné noci se však stalo, že se jeden z nich dotkl něčeho chladného a vzápětí uslyšel ostré syčení. Vyrušil velkého hada, kterého hoši ubili a vyhodili na dvůr. Ráno nás probudili bonzové. Ubitého hada obřadně zasypali okvětními lístky sakury, položili na vyšívané plátno a za vzteklého bručení někam odnesli. Dopoledne se dostavila úřední komise a bylo nám vysvětleno, že zabitý had byl posvátným talismanem chrámu a že se musíme z chrámu vystěhovat. Zpráva se po městečku rychle roznesla a bylo po sympatiích. Major Beneš napsal o svízelné situaci zplnomocněnci do Tokia a za několik dní se dostavil pan Mastný, zástupce Československa v Japonsku a potěšil nás zprávou, že se budeme stěhovat do přístavního města Kobe na Nipponu, kde se naše loď opravuje. Rozloučení s místním obyvatelstvem bylo až překvapivě srdečné. Ze všech stran na nás volali „Bonzaj čeku“, což znamená sláva Čechům. Na nádraží jsme jim naposled zazpívali.

Nebetyčné hory, na stráních jako prsty rýžová políčka, bambusové háje, malebná městečka a vesničky se promítaly jako krásná pohádka v oknech našeho vlaku, než jsme se po šestnácti hodinách dostali k cíli. Vyslechli jsme  nezbytné proslovy a ve čtyřstupu se vydali ke kasárnám. Pořadový krok, vojenské držení těla a české písničky dělaly na Japonce velký dojem a zástupy nás doprovázely až k dřevěným ubikacím.

 Část čtvrtá. Pobyt v městě Kóbe.

V ložnicích na nás čekala lůžka odmontovaná z naší lodě, opravované v místním přístavu. Strava byla lepší než v Modži a protože v Japonsku nebyla mouka, tuk ani červené maso, byly tyto potraviny dováženy z Číny. S úředním povolením v kapse, jsme se vydali na prohlídku velkoměsta. V širokých ulicích se třepetala spousta plátěných pruhů, popsaných zvláštním, pod sebe jdoucím písmem. Jednalo se o reklamy obchodníků,  divadel a kin. Doprovázeli nás japonští kluci, kteří byli stejně zvědaví a naladění na rošťárny, jako jsme byli v jejich věku i my. Tehdy bylo Japonsko uzavřená země a Evropan a v našem případě dokonce ztroskotaný,  byl pro ně raritou. Na jedné rušné třídě na nás strážník spustil esperantem, pak zkusil angličtinu a domluvili jsme se, až když začal mluvit německy. Popsal cestu k zajímavostem města a když viděl, že si otíráme pot z čela, doprovodil nás do nedaleké restaurace. Po nás přiváděl další české vojáky, až jsme pochopili, že dostává za každého hosta provizi. Obsluhovaly nás Japonky v krásných kimonech a ke každé půllitrové láhvi piva byl zdarma sáček slaných pražených oříšků.

Venku se setmělo a spousta elektrických lamp osvětlovaly vchody živností. V Ulici Notomatschi Dori bylo centrum zábavy. Ručně malované obrazy u vchodů divadel, či kin, znázorňovaly děj hry nebo filmu. Převážně se jednalo o krvavá témata se samuraji. Do ubikací jsme se vrátili až pozdě večer.

V Kobé jsme trávili většinu času procházkami do města a okolí. Často pršelo a japončíci chodili ve vysokých dřeváčcích, aby si neušpinili sněhově bílé ponožky. Každý nosil deštník, dokoce i strážníci. Ti měli i úřední vějíř. Jedno dopoledne jsme se vypravili do přístavu,  kde v dokových věžích loď Heffron opravovali. Příď byla ulomena a spodní pancéře se zkroutily jako staniol. Cestou zpět jsme se v parku zastavili u klece s gorilou. Seděla netečně, ale jak jsme sáhli do kapsy, ožila a nastavila chlupatou ruku. Vše co bylo k jídlo, si vzala, dokonce vypila i láhev sodovky a po utření zarostlé huby nám ji, k překvapení všech, vrátila.

Také jsme viděli hodně bídy. Jen jsme vyšli z centra, už jsme na ní naráželi na každém kroku.Je všude na světě a byla i tady.

Jednoho dne nás pozvali na koncert studentů konzervatoře, kteří nám zahráli a zazpívali národní písně.Vrcholem produkce byla hra na šamizén. Je to starý nástroj, druh jakéhosi dutého prkna, potaženého strunami. Moc nás to ale nenadchlo. Navštívili jsme i kino. U vchodu jsme na obuv museli navléknout hadrové sandály a s nohama křížem se sedělo na polštářku. Hrálo se bez přestávky, diváci se měnili během promítání, kouřili cigarety a hlasitě se bavili.

Co bylo zajímavé, v Japonsku neměli ve dveřích zámky. Domy byly povětšinou z lehkého bambusu a stěny z papíru nebo celofánu. Obchody se nezavíraly, vystavené zboží se neuklízelo a nikoho nenapadlo něco odcizit. Budhismus učí, že bohové střeží kroky věrných. Náboženstvím to ale nebude. Křesťanství má desatero, v něm nepokradeš a koukněme se kolem sebe. Japonské zákony byly velmi tvrdé a těm, kteří se proti nim prohřešili nebylo pomoci. Studenti, se kterými jsme se seznámili, nám prozradili, jak účinně v Japonsku řešili krádeže. Po sepsání protokolu policejní lékař vykloubil zloději první článek malíčku na pravé ruce a operativně ho oddělil.Recidivista postupně přišel o všechny prsty, až mu z rukou zbyly pahýly a neměl, čím by kradl. Za těžké zločiny, jako je přepadení nebo vraždy, byly tresty smrti.

Při jedné procházce venkovem mne pozvali do místní školy. Ve sborovně visel obraz hvězdáře a generála Štefánika. Bylo to pro mne překvapení a na můj dotaz, jestli ví, koho obraz představuje, mi sdělili, že je to slavný astronom a přítel Japonska ze západních zemí. Vysvětlil jsem jim, že pocházím ze stejné země a učitelé zkřížili ruce na prsou a poklonili se. V polovině září jsem se vypravil do blízkých kopců. Výstup nebyl namáhavý, protože všude vedly pohodlné cesty. Po osmi hodinách jsem se dostal na terasu, odkud byl výhled na nekonečné moře.Pode mnou se krčily vesničky obklopené rýžovými poli, bambusovými háji a v oparu byla vidět vzdálená města. V útulné čajovně nad propastí vodopádu jsem si objednal čaj se zákusky z rýže a vychutnával pohodu ve stínu mohutných moruší.“

Všiml jsem si, že vždy po setmění se na jednom návrší nad Kóbe objevilo množství světýlek. Jednou večer jsem se tam vypravil a dostal se na dětský hřbitov, přesněji dětský urnový háj. Ve velké zahradě na stráni, obklopeny květy, byly rozmístěny urny s popelem a od pozdního večera až do rozbřesku u každé svítilo světélko. Posadil jsem se v tom doslova hrobovém tichu a rozjímal nad pomíjivostí života. Spalování mrtvých je uzákoněno z toho prostého důvodu, že v této přelidněné zemi není dost místa pro pohřbívání do země. Ze zvědavosti jsem se zúčastnil i pohřbů. Když šlo o chuďase, v pohřební hodinu přišli do domu smutku dva zaměstnanci, označení na zádech bílým kolem s příslušnými znaky pohřebního podniku. Přinesli si jen dlouhou bambusovou tyč a po obřadním loučení, které provedl budhistický kněz, zabalili nebožtíka do smutečního roucha bílé barvy. Ta je  v Japonsku, na rozdíl od nás, smuteční. Pak ho obalili rohoží a svázali lýkovými provazy, kterými u hlavy a nohou bambusovou tyč provlékli. Funebráci s mrtvým šli jako první, pak bonza a za ním pozůstalí. Jednalo-li se o osobu významnou, byl pohřeb okázalejší. Průvod vedl sluha pohřebního ústavu s  dlouhou bambusovou tyčí, na níž byla do kruhu napsána modlitba. Následovala skupina kněží, sedících po jednom v rikšách a za nimi nesli čtyři muži nosítka s bednou se zesnulým. V bocích měla otvory, kterými bylo vidět na sedící mrtvolu, omotanou bílým plátnem. Pokud vlastnil koně, ten byl veden přímo za nosítky a za ním všechna zvířata,  co měl v domě. Pes, kočka, pták v kleci, had a tak dále. Teprve po nich šli nebo byli v rikšách vezeni pozůstalí. V krematoriu se nejdřív rozloučili se zesnulým příbuzní a po nich kněží. Při obřadu nehrála hudba a chyběly věnce i květiny.

Prostranství za naší posádkou jednou obsadil cirkus a plakáty lákaly  diváky na  neobvyklou   podívanou. Hlavními protagonisty byli Korejci, tehdy poddaní Japonska. Hlavu měli zepředu vyholenou a na temeni jim visel silný, dlouhý cop černých vlasů, lesklých jako koňské žíně.  V cirku se sedělo, stejně jako v kině nebo v divadle, na zemi a program byl prezentací síly. Jeden zvedal nad hlavu obrovské balvany, druhý se pral s medvědem, další trhal řetězy a lámal silné trámy. Dvě skupiny se přetahovaly lanem, až ho přetrhly a boxeři do sebe bušili jako šílení, dokud jeden nezůstal ležet v kaluži krve. Při zápasu v jiu-jitsu jednomu natrhli ucho a druhého museli v mrákotách odvézt do nemocnice. Čím větší surovost, tím větší jásot obecenstva. Na závěr představení stloukli jakési pódium, na něm vytvořili snad z padesáti soudků pyramidu a na vrchol vyvlekli svázaného a pentlemi ozdobeného býka. Přišel největší ze siláků a stoupnul si mezi čtyři sudy, na kterých vše stálo. Byl nahý, jen na zádech měl kožený polštář. V cirku nastalo hrobové ticho. Nadzvedl se, náklad položený na zádech otočil kolem dokola a postavil do původní polohy. Obecenstvo bylo ve varu a potlesk nebral konce.

Po půlnoci nás probudil hluk. Zápasník z cirku vnikl do tábora a strážný u vchodu doplatil vážným zraněním na pokus o jeho zadržení. Vytrhl dveře ubikace a jako loutky strhával vojáky s postelí. Někteří se na něj vrhli, to ho ještě více rozzuřilo a vzduchem začaly lítat postele. Nezbylo, než zavolat policii. Když uviděl muže zákona,  jako zázrakem zkrotl. Policajt vyndal z pouzdra na služebním opasku metrový  provázek, svázal mu ruce a jako ovci odvedl. Kdyby se bránil, přišel by o hlavu. Zůstal po něm pach potu a špíny, který dlouho nešel vyvětrat.

Japonci, na rozdíl od Korejců, byli úzkostlivě čistotní. Sprchy neměli v domech, ale většinou před domem na chodníku. Každé ráno se celá rodina důkladně umyla a bylo nepředstavitelné, aby se někdo z kolemjdoucích pozastavil nebo jen na ně pohlédl.

Myslel jsem, že v zemi, kde se každý usmívá, nemůže být špatnosti. Jednou za poledne jsem, znaven vedrem, usedl u cesty a závan vzduchu ke mně donesl hrozný zápach. V křovinách jsem našel mrtvolu ženy v pokročilém rozkladu a zbytek dne jsme strávil na policii. Další hrůze jsem byl svědkem nedaleko tábora. Uslyšel jsem křik a skulinou v plotu spatřil, jak z budovy policejní prefektury vyběhl polonahý člověk s vytřeštěnýma očima. Z výklenku se vynořil urostlý kat, utíkajícímu nastavil nohu a mávnutím mečem mu mistrovsky uťal hlavu, která se ke mně přikutálela. Později jsem zjistil, že hlava, jejíž šílený výraz mne dlouho budil ze sna, patřila politickému provinilci. Taky nás navštívil pan Kočvara, který v Kóbe vlastnil pivovar. Omluvil se, že z důvodu nemoci nevyhledal krajany dříve a od této návštěvy jsme pili pivo za cenu, za jakou ho ve městě nešlo koupit.

Část pátá. Loučení s Japonskem.

Protože se blížil čas odjezdu, připravil pro nás Červený kříž řadu zájezdů. Jeden den jsme jeli na výlet do poutního místa Nary. Po čtyřhodinové jízdě jsme byli konečně na místě. Seřadili jsme se do čtyřstupu a ti, co byli v přední řadě, nesli vlajku Japonska a Červeného kříže. Všude kolem bylo na tisíce zasmušilých poutníků, opírajících se o dlouhé bambusové hole, na nichž byla vyřezána různá přísloví a pořekadla. Prošli jsme branou s nápisem PARK NARA-KOEN a za ní byly rozlehlé háje s kamennými sochami draků, lvů a jelenů. Prošli jsme několika menšími branami, zvanými Toria, až jsme došli k  tajemnému chrámu. Mohutná budova ze dřeva byla zdobena lomenými střechami a v příšeří chrámu seděl na vyvýšeném místě ze dřeva vyřezaný bůh Kwan-on s jedenácti různými obličeji. Pak jsme navštívili chrámy boha dobra, zla, démonů, moře, úrody, zdraví, krásy a lásky. Pod širým nebem stála socha majestátního boha a ve stánku bylo možné koupit svazek modliteb, tištěných na pijákovém papíře. Japonci ze svazečku vytrhli tu, která odpovídala jejich přání, rozžvýkali ji v ústech a žmolky s úklonami prskali bohovi do tváře. Když se přilepily, bylo přání vyslyšeno.Vyléčení z těžkých nemocí se nechávali v chrámu ostříhat a mniši z vlasů pletli provazy ke gongům.

  Ve velikém sálu nás přivítal, jménem samotného panovníka, zvláštní posel japonského císaře, tajemník pan Jamada. Tuto poctu jsme si, podle jeho slov, zasloužili za boj o svobodu rodné země, což zde vysoce cenili. Byla pronesena nám drahá jména Masaryk a Štefánik, o kterých se zmínil s nevšední úctou. Bonzaj Čeku byla poslední slova jeho projevu a my zvolali Bonzaj Japan. Ve vedlejší místnosti nás poctili šálkem čaje z posvátné plantáže a každý dostal balíček oplatků, na kterých byl vytlačen sedící Budha.

Další dny jsme navštívili města Kamakuru a Kjoto. To druhé bylo staré sídelní místo japonských císařů. Do Tokya jsem se pro nedostatek peněz nedostal. Nechal jsem si o něm, stejně jako o Yokohamě, která je nedaleko, od šťastnějších vypravovat. Nad nimi se vypíná stále živá sopka Fudžijama. Několik let po našem odjezdu obě města poničila a zahynulo tisíce lidí. V Japonsku je smrt chápána jinak než u nás a když byl císař nemocný, za jeho zdraví desítky Japonců spáchaly harakiri. Nožem si rozpárali břicho a rodiny sebevrahů se těšily mimořádné úctě. Dvacátého devátého října,  rok po státním převratu, jsme za zpěvu pochodových písní vyrazili k přístavu. Ulice byly   i přes deštivé počasí plné lidí a ze všech stran se ozývalo “Bonzaj čeku“.

 Končím své vypravování, které jsem musel znovu sepsat po válce, když  deník psaný během putování mi  shořel  při náletu  na nákladní  nádraží  v Českých  Budějovicích. Zapsal Josef Srb, příslušník 1.pluku M.J.Husi.