Zápisky ruského legionáře.

Máme doma zápisky dědečka manželky pana Srba, který se dobrovolně přihlásil jako legionář. Na frontě dostal tyfus a v zápisníku uvádí jen zážitky z návratu do rodné vlasti. Rozhodl jsem se je na svých stránkách zveřejnit.

Část první. Cesta do Vladivostoku.

U Bajkalu jsem dostal tyfus. Vypadaly mi vlasy i chlupy včetně obočí a vypadal jsem jako miminko. Ke konci června devatenáctého roku rozhodla vojenská mezinárodní komise o  mém návratu domů. Těžko jsem se loučil s bratry z prvního pluku Mistra Jana Husy. Na nádraží v Irkutsku vyhrávala plukovní hudba a do  nákladních vagonů s vrstvou slámy nastupovali vyléčení ranění nebo starší vojáci od početných rodin, na něž se vztahovalo nařízení o návratu do vlasti. Jeli jsme kolem jezera Bajkal šestnáct hodin nepřetržité jízdy  a až druhého dne jsme se od něj odloučili. Tvoří hranici mezi Sibiří a Mandžurií, která tehdy patřila Čině. Po pravé straně směrem k východu jsme měli pohoří Altaj a za ním byly vidět Himaláje. Altaj je bohatý na zlatá naleziště. Viděli jsme tábory mongolských kmenů a na zastávkách nás obilnými plackami a kumysem vítali dobrosrdeční Burjati. Jsou vyznání budhistického a patří k hraničním čínským kmenům. Pěstují ovce a rohatý dobytek a do potahu zapřahají velbloudy a chovné klisny. Čechům byli vděční za osvobození od loupeživých band. Kumys je mléko od chovných klisen. Chutnalo sladce, ale slabší nátury pak musely jet s vystrčeným zadkem z vagonu. Na čínském území jsme dlouho jeli nezajímavou tundrou, kdy kolem tratě byla téměř rovná krajina porostlá vysokou trávou. Zastavili jsme v několika ubohých, napůl rozbořených stanicích, chráněných vysokými ohradami se střílnami proti tygrům a loupeživým bandám. Telefonní i telegrafní dráty byly vedeny pod zemí, aby je bandité nemohli poškodit. Z tundry jsme nejdříve vjeli do kopců a pak do hor. Ohromná stoupání překonával vlak, i když měl tři lokomotivy, skoro krokem.

Někdy jsme objížděli kopec i půl dne a z výšky jsme viděli pod námi místo, kde jsme byli před hodinami. Z hor jsme sjeli do velkého města, kde byla několikahodinová přestávka, kterou jsme využili k procházce. Před nádražím byla spousta džinrikší, které zajištovaly přepravu po městě.Byly to dvoukolové kočárky tažené kuli. To není mezek ani kůň, jak by se mohlo zdát, ale člověk, ponížený na tažné zvíře.

Na tržištích se prodávala drůbež, maso, chléb, rýže i tabák, jako by ani válka nebyla. Jedni měli spoustu zboží k prodeji a vedle nich jiní žebrali. Nechal jsem se tam oholit pouličním holičem. Posadil mne na stoličku přímo na chodníku a do vroucí vody, ohřívané v plecháčku na malém ohni, namočil polorozpadlý hadr. Obložil s ním tváře a chvíli počkal, než vousy změkly. Vytáhl z kapsy široký nůž, objel s ním tváře a byl jsem oholen. Bez mýdla a za pár drobných. Pak jsme dalších deset dnů cestovali nezajímavou krajinou do Vladivostoku. Při přejíždění řeky Ussuri jsme uviděli první hlídky amerických vojsk. Chovali se velkopansky a když jsme je pozdravili, neodpověděli. K večeru jsme spatřili moře a vjeli do Vladivostoku.

Část druhá. Nalodění a ztroskotání

První noc jsme spali ve vlaku na nádraží a hned v ranních hodinách nás malými parníčky převezli do ruských pevností na nedaleké ostrovy. Čas jsme krátili zájezdy do města a koupáním v moři. Vladivostok tehdy vypadal jako nevzhledná vesnice, jedině hlavní třída  Světlanskaja, kde byly štáby spojeneckých vojsk, trochu město,  čajovnami a kavárnami, připomínala. Vojenské velitelství řídili Čechoslováci a kromě nás tam byli Američané, Angličané, Japonci, Číňané, Italové, Holanďané, Portugalci a samozřejmě Rusové. Daleko od domova, jsme také oslavili, v den upálení, památku našeho velkého národního hrdiny, Mistra Jana Husi. Vysoko nad přístavem, na hranici z mohutných klád, jsme vztyčili vysokou, bíle oděnou postavu kostnického mučedníka, uvázaného u kůlu. Bylo to přímo umělecké dílo, zhotovené ze dřeva a papíru a na hlavě nechyběla koruna s čerty.  Štáby spojeneckých vojsk přijaly svátek Čechoslováků s porozuměním a k oslavě se připojily.  Na obloze zazářila červená světlice a vzápětí, ze všech posádek, roztroušených po okolí, vystřelili další. Spolu s Mistrem Husem zapálili ohně kolem celého Vladivostoku a na molu česká kapela začala hrát píseň “Hranice vzplála.“ Na moře vypluly spojenecké křižníky s vlajkoslávou a na palubě nastoupené posádky pálily salvy na počest. Byla to úchvatná chvíle,  kdy malému národu a jeho velkému synu, byla vzdána tak okázalá pocta.

V druhé polovině července připlula americká nákladní loď Heffron, která nás měla dovézt do Terstu. Nedávno byla v docích Liverpoolu přestavěná na přepravu vojsk. Měla kabiny pro čtyřicet mužů vybavené palandami, prostorné umývárny a velké jídelny. Na loď se vešlo tisíc dvě stě pasažérů. Mužstvo lodi bylo ubytováno odděleně a kapitán s důstojníky měli kajuty na palubě. Posádku tvořilo třicet pět mužů a o naše zdraví se staral americký lékař a sestry Červeného kříže. Po lékařské prohlídce jsme dostali  transportní čísla a těsně před vyplutím nás navštívila delegace z vlasti, vedená doktorem Krejčím. Doprovázel je náčelník Vladivostoku generál Čeček. Od doktora Krejčího jsme obdrželi pozdravy z domoviny  a  většina   z   nás   začala plakat. Také nás zpravili  o politické situaci,  o všem, co předcházelo státnímu převratu a hlavně, že máme republiku. Svou, za kterou jsme bojovali a mnozí se ji nedožili. Zapěli jsme hymnu a slova Kde domov můj věrně vyjadřovala naší situaci. Sbohem veliká Rus, sbohem drazí kamarádi, kteří jste zde našli hrob.

Večer jsme poprvé ulehli ku spánku. Občas nás budily záchvěvy lodi, způsobené stroji , pracujícími hluboko pod námi a s ranním úsvitem jsme uprostřed širého oceánu přivítali krásný východ slunce. Na stožáru kmitala ve větru vlajka Červeného kříže a pod ní hvězdnatá vlajka americká. První dny plavby jsme kvůli dusnu trávili na palubě. Vzpomínali jsme na chvíli strávené v Rusku a mluvili často o domovu, na který jsme se tolik těšili. Na palubě byla vyvěšená mapa, do které se zapisovala poloha lodě a na ní jsme sledovali, jak cesta pomalu ubývá. Měli jsme namířeno do Šanghaje pro náklad rýže a pak rovnou do Terstu. Čtvrtý den plavby japonskými výsostnými vodami, začalo vlnobití, které stále zesilovalo. Obloha byla bez mráčků a vlny se přesto stávaly od hodiny k hodině větší a hrozivější. Bylo slyšet hluboký, jakoby z nitra Země vycházející zvuk. Zprvu jsme pozorovali vlnobití jako zajímavou hříčku přírody, ale pojednou kdosi vykřikl a v dálce se objevila vlna obřích rozměrů. Důstojník na kapitánském můstku dal povel k opuštění paluby a v krátké chvíli se ohromná masa vody navalila na loď. Všechny otvory jsme neprodyšně uzavřeli a začala strastiplná plavba. Pod nárazy vln se loď chvěla, vrzala a kymácela se strany na stranu. Byli jsme uvázáni řemeny ke kavalcům a žaludky, nezvyklé podobným podmínkám, se zbavovaly obsahu, kam to zrovna šlo. Na lodi se přestalo vařit, protože nebyl nikdo, kdo by jedl. Později se přidal vítr a vlnobití zesílilo. Nenaložená  loď byla pouhou hračkou rozbouřeného oceánu. Přišla strašidelná, děsivá noc. V nastalém hluku nebylo možné se domluvit ani s nejbližším sousedem. Každou chvíli se loď pod tlakem vln potopila, aby vzápětí jako špunt vyskočila. Když se příď zabořila tak hluboko, že se lodní šroub dostal  nad hladinu, do již tak pekelného rámusu se rozlehl nepopsatelný rachot. Lodní sirény hlubokým tónem dávaly světu najevo odevzdání se osudu. Radiostanice nepřetržitě vysílala SOS a signální světla problikávala tmou. Dva dny zuřila bouře se stejnou zběsilostí a nikdo na SOS neodpovídal. Nastala druhá noc,  když  loď za hlasitého třesku na něco narazila. Příď se protrhla o podmořskou skálu a voda proudila nebezpečně rychle do podpalubí. V krajním nebezpečí jsme seskákali z kavalců a posádce jsme pomohli utěsnit dveře do strojovny, aby nedošlo k zatopení motorů. Další a další vlny bušily do ztroskotané lodě a pancéře povolovaly jak perník z pohádkové chaloupky. S rozbřeskem se velitel transportu, bratr major Beneš, vydal do kabiny kapitána, projednat možnosti záchrany. Američtí důstojníci spali po zemi, kapitán chrápal na posteli a všude po zemi se kutálely prázdné láhve od kořalky. Situace byla zoufalá. Dobrý velitel a táta major Beneš nám o tom pověděl, až když bouře ustala, aby zbytečně nešířil paniku. Dobře udělal, měli jsme útrap i tak dost. V odpoledních hodinách nařídil major Beneš kapitánovi volat o pomoc ne jménem americké lodi Heffron, ale jménem československých vojsk přepravovaných ze Sibiře americkým Červeným křížem. Ku podivu, asi za dvě hodiny, byla zachycena odpověď z Tokia, hlavního města Japonska a začaly přípravy pro naší záchranu. Ne pro americkou loď, ale pro Čechoslováky. Už tenkrát nebyli Američané v Japonsku oblíbeni.

Vlnobití polevilo a mnozí z nás po třech dnech bdění konečně usnuli. Velitel transportu nařídil důstojníkům, aby posádku lodi střežili a zásoby alkoholu, stejně jako prázdné láhve,  před nimi ukryli, aby mohly být použity jako důkaz nedbalosti a snad i zločinu. Z Japonska přišly zprávy o blížící se záchraně a ujištění, že bouře se má postupně uklidňovat. Trvalo ještě dva dny, než zcela pominula. Připluly dvě velké lodě s technickým vybavením a osobní, která nás vzala na palubu. Zvědavě jsme sledovali práci potápěčů, kteří zjišťovali rozsah škod a připravovali loď k odtržení od skály. Stačilo, aby se prolomilo ještě jedno pole komor a voda by vnikla ke strojům.Velitel major Beneš za pomoci tlumočníka vysvětlil případ ztroskotání a zjištěné okolnosti. Americká posádka s kapitánem byla vyzvána, aby přestoupila na japonskou loď a více jsme je nespatřili. Snad pomohla modlitba před odjezdem z Vladivostoku, kdy jsme zapěli vzhůru plavci, na palubu spějme, k odplutí se blíží hodina, v ruce božské již se odevzdejme, zdáli nám kyne drahá otčina. Nebyli to snad andělé boží, kteří se u trůnu Páně za naší záchranu přimlouvali? Nebo to byli duchové zemřelých bratří z celé širé Rusi, kteří zvedli protest u Pána všehomíra a vyprosili naše životy před zkázou? Kdo ví. Moře bylo klidné jako beránek, jen naše zpustošená loď zbyla jako důkaz prožité hrůzy.