Za kolik je lidská důstojnost?

Podle hodinových front u lékáren nevybírajících poplatky za recepty, je její cena nízká. Jste na tom opravdu tak špatně, že nemáte těch pár korun, které stojí vyzvednutí léků o blok dál bez fronty a bez ponížení?

Fronty na cokoliv jsou obrazem lidské bídy. Když se v době první světové čekalo na chleba, šlo o zachování života. Ve třicátých letech se v době celosvětové krize čekalo ve frontách na zaměstnání a šlo také o existenci. Za socializmu se charakter front změnil. O život už nešlo, čekající jen chtěli mít na talíři nebo na sobě něco hodnotnějšího, než ti druzí. O co jde těm, kteří se staví do front dnes? 

Při pohledu na foto z titulní strany MF dnes jsem opět spatřil obraz bídy. Ne však finanční, ale duševní. Ve frontě stáli lidé tak v mém věku a výš, prostě důchodci a podle článku, který foto komentoval, byli i z měst na sto kilometrů vzdálených. Jsou to ti, kteří před zavedením poplatků plnili čekárny obvodních lékařů, aby dostali recept na Acylpyrin a ušetřili 10 Kč. Stejné typy stály u stánků na předvolebních mítincích a čekaly na guláš, párek v rohlíku nebo kalíšek piva zdarma nebo se valily přes pole k maketě hypermarketu s vidinou levného nákupu při kamuflovaném otevření.

Ptám se, stojí vám ztráta důstojnosti za to? Jak naložíte s ušetřeným penízem? Utratíte ho za cigarety, piva, benzin na jízdy, které se dají ujít pěšky, potraviny, které ještě zhorší vaše BMI a nebo schováte do džbánečku na podporu dětem? Pokud jste snad na tom opravdu tak mizerně, že ani na poplatek nemáte, neříkejte mi, že vás ta ušetřená částka zachránila.

Postavit se do fronty pro mne samotného znamená, dát na jednu misku vah to, co bych čekáním získal a na druhou svou důstojnost a na dnešním trhu neexistuje nic, kvůli čemu bych důstojnost obětoval.