Uprchlíci jsou šancí pro budoucnost

Aspoň podle německé kancléřky. Co si na A. Merkelové Němci vezmou, pokud se "vůdce" Německa opět plete? Co když je jen, po Vilému II. a Hitlerovi, třetím "führerem" dláždícím fátrlandu vlasteneckými úmysly cestu do pekla?

Co si za pár let v Německu počnou s desítkami milionů usazených příživníků navyklých na sociální dávky a odmítajících pracovat? Prosazujících islám a provokující křesťanské okolí jeho symboly? Páchající sebevražedné atentáty?

Argumentovat vizí skvělé budoucnosti je vlastní všem vládcům, kterým se nedaří zvládnout současnost. Když komunisté nedokázali občanům poskytnout nejzákladnější atributy, které k životu ve fungujících státech patří, začali jim je slibovat ve světlých zítřkách. Ty nakonec opravdu přišly, ovšem zcela jiné, než jaké si komunisté představovali a přáli.

Znovu se potvrdilo, že co je proti zdravému rozumu, šanci na dlouhé žití nemá. Proto vzala po několika utrápených desetiletích za své teorie K. Marxe o spojených proletářích všech zemí světa, stejně jako šílená představa nacistů o nadřazenosti jedněch, zotročením druhých a likvidací třetích.

Netrvalo bohužel dlouho a máme tu jinou, podobně pomatenou  ideu o spojených zemích Evropy. Ty si mají vzít za své, mimo jiné kraviny i úkol, stát se oázou spásy pro zbídačence z celého světa. Když v tomto duchu německá kancléřka přesvědčuje rodáky o prospěchu, které bude mít Německo z milionů běženců, nemůže poukázat na příklady z Francie, Belgie nebo Skandinávie. Musela by zmínit desítky let existující ghetta, plná neintegrovatelných přistěhovalců dlouhodobě žijících ze sociálních dávek a projevujících svým živitelům vděčnost demonstracemi, rabováním, zapalováním zaparkovaných aut, krádežemi, znásilňováním žen a sebevražednými atentáty.

Proto Angele Merkelové nezbývá, než propagandistický pohled obrátit k budoucnosti. Po vzoru svých neslavných předchůdců nastiňuje spoluobčanům příští časy jako pozemský ráj, který se tentokrát má konat uvnitř německých hranic. Vybudovat se má s pomocí milionů přistěhovalců právě z těch zemí, ve kterých její předchůdci chtěli nepřizpůsobivé zlikvidovat a zbytek zotročit.

Těžko lze pochopit, kde A. M. bere přesvědčení, že se právě tihle jedinci, táhnoucí do Evropy jako stádo, budou úspěšně integrovat, když většina jim podobných o to nemá zájem po desítky let a o začlenění do evropské společnosti nestojí ani jejich děti, které se v Evropě narodily.

Dvaašedesátiletá politička nejspíš spoléhá na to, že ve vzdálené budoucnosti, kdy by se její slova měla naplňovat, už tady, i přes poměrně příznivou rodinnou anamnézu, mezi živými nebude.