Totalita z Bruselu.

 Hned na první signály odpověděli naši politici rázným ne. Do rozpočtu si nenechají mluvit. Pokud se spor přiostří, začnou svorně brnkat na vlasteneckou strunu a prozpěvovat Čechy krásné, Čechy mé.

Čechy jsou opravdu jejich. Platíme pomalu z každého pšouku a pokladna zeje prázdnotou. Sypat do ní peníze je stejné jako plnit sud s coulovou dírou půlcoulovou hadicí. O úplatky předražené dálnice, Gripeny, Pandury, léky, vakcíny, počítače či učebnice do škol,... atd. Každá zakázka smrdí. Kolik z více než bilionového státního dluhu padlo na oltář zlodějny? Čtvrtina? Polovina? Všechno? Pijavic přibývá a jak tloustnou, roste jejich drzost a apetit. Mají nás za osedlané osly tupě kráčejícími za bodlákem, který jim ti, co sedí na hřbetu, věší před hubu. Jednou 13. důchody, po druhé vyšší mateřskou, zrušení poplatků, vizi o šťastné budoucnosti. 

Proč odmítají zásah z Bruselu? Proč se brání? Vyrovnaný rozpočet by jim omezil pravomoce a kupčení se státními zakázkami. Když už v Bruselu živíme armádu vyžírků, proč je nenechat dělat? K čemu je nám Ministerstvo obrany? Aby nás stálo miliardy? Aby utrácelo za zbytečné Gripeny či Pandury? K čemu je nám MZV? Abychom platili zbytečná  zastupitelstva po celém světě? Aby nás stálo další miliardy?

Po dvacetileté zkušenosti s vládou Čechů, jsem nabyl přesvědčení, že horší už to s nikým jiným být nemůže. Naši politici, než někam přiklepnou státní či EU peníze, dají předem avízo svým věrným. Dotace na horské louky. Než jsou zveřejněny, přítelíčkové lacino skoupí nebo dlouhodobě pronajmou rozsáhlé plochy v pohraničních horách. Párkrát ročně je zmulčují a volají státečku, otřes se. Dotace na bioelektřinu. Schválí se pěkně tučná, jen ať co nejrychleji vynáší. Přítelíčkové skoupí k jihu přikloněné plochy, zaplní je fotovoltaickými články. Státečku, otřes se. Nejdřív bohulibý záměr a pak zlodějny. Miliardy sem , miliardy tam. Časem se bilión nasčítá.

Lze naší loď před potopením zachránit? Těžko. Patří do flotily, která je na tom podobně a některé dokonce i hůř.  Za pár let všechny krásné sliby skončí všeobecným pádem na hubu. Při něm skončí i to, co se tak krásně nazývá. Demokracie. Nikdo dnes neuhodne, co přijde pak.