Souhlasím s Fedorem Gálem

Před pár dny jsem napsal blog o problematice Romů. Slušnou formou jsem pojmenoval několik příčin, které tím, že se neřeší, způsobují napětí ve společnosti a dobře víme z nedávné zkušenosti, k čemu to vede. Komunisté také měli řadu "tabu" témat, za které trestali až vězením a přetlak v lidech nakonec vyústil v zaplnění Letenské pláně a revoluci.

Na rozdíl od socialismu, dnes žijeme ve svobodné zemi. Můžeme psát co si myslíme o prezidentovi, premiérovi, vládě, Parlamentu. Můžete jim nadávat, osočovat ze zlodějen, psát o propojení politiky s mafiemi a nic se neděje. Blog zůstává zveřejněn, diskuze na Novinkách nezablokována.

Napíšu-li, že stát by měl účinně a pokud to jinak nejde i razantně řešit noční hluk Romů, který je na obtíž spolubydlícím, kteří se potřebují v noci vyspat, protože ráno musí do práce, jsem na blog.idnes smáznut. Reakce je stejně slepě zaujatá, jako kdybych za socialismu veřejně prohlásil, že v NSR se lidem žije líp než v socialistickém bloku.

Napíšu-li dál, že stát by se měl postarat o to, aby zloději nemohli svůj lup zpeněžit, jen připomínám základní povinnost státu, kterou je dodržování legislativy a pořádku. V TN jsme svědkem scén, kdy v severočeských městech zabavují městští policajti "sběračům" vozíky. Představitelé měst to obhajují tím, že v rukách tolik neodnesou. Tím přiznávají, že dobře ví, z jakých zdrojů kovy jsou, ale zatočit s viníky nedokážou. Tak jim aspoň seberou vozík. Bojí se potrestat "sběrače" i výkupnu a tak se raději sami stanou zloději odcizením "výrobního prostředku".

Také jsem psal, že by ti, kteří odmítají pracovat, neměli mít nárok na žádné podpory. Tím, že se jim staráme o živobytí, je zbavujeme odpovědnosti za svůj vlastní život a učíme je na jedné straně závislosti na státu, kterou potom na straně druhé kompenzují odpíráním pokory vůčí všemu, co státem zavání. Dnes MF dnes otiskla rozhovor se sociologem Fedorem Gálem. Na otázku, jak účelně jsou využívány peníze na romskou problematiku, odpovídá: "Já jsem například odpůrcem peněz na osobní spotřebu. Dáte - li chudému tisícovku, zůstane chudým dál". Sám jsem rád, když vidím, že stejný názor zastávají i odborníci a doufám, že i místní cenzoři pochopí, že s rasismem to nemá nic společného.

Na otázku " Hodně lidí nechápe, proč mají být označeni za rasisty, když chtějí, aby se Rom choval stejně jako oni", rozvíjí F. Gál zajímavý názor. "Proč by měl člověk, který se dokáže radovat z přítomnosti, odhodit tuhle svou vzácnou vlastnost? Většinová populace považuje za užitečnější trávit svůj čas v nas.á.í a v obavě, co bude za dvacet let. Ta radost z každodenního života, jejich vztah k dětem a starým lidem, integrita romských rodin je něco, co bychom se měli od nich učit. Já jsem poslední tři roky dělal s partou lidí dokument o rodině Natálky z Vítkova. Za tři roky se z těch lidí, kteří se kolem toho filmu motali, půlka rozvedla, rozpadly se přátelské vztahy. Takové to typicky české."

S radostí ze života má pravdu. Takovou typicky romskou náladu jsem sám taky míval, ovšem jen do doby, než jsem se oženil. Ještě ve střední škole jsem si studium rozvrhnul přesně tak, abych ji akorát s odřenýma ušima prolezl. Podobně jsem se protáhnul i vojnou. Ke změně došlo, až když jsem musel začít svou prací živit sebe, děti i manželku na mateřské. Když v časověm odstupu vzpomínám  na nevázané mládí, nepokládám ho za ztracený čas. Naopak. Co by však nastalo, kdyby se tak chovali všichni a ani po svatbě by nedošlo ke "zmoudření" a dál jsme si především užívali radostí života? Koupil by a rozšířil by VW v zemi s takovými obyvateli škodovku? Měli bychom tu i další výrobny a montovny? Utráceli by lidé hromady peněz za vlastní bydlení, když by bylo příjemnější a veselejší je utratit za alkohol, cigarety, barbecue a zábavu? Lidem by bylo určitě líp, státu a jím placeným institucím podstatně hůř.

Nakonec jsem se usmál nad větou "Takové to typicky české". I známý sociolog si v rozhovoru neodpustil zobecnění, které je obvykle vytýkáno nám, při posuzování života Romů. Podle něj je typicky české se rozvést a rozhádat. Sám žiju již přes čtyřicet let ve spokojeném manželství, stejně jako moji sourozenci a moje děti. Přitom se pokládám za typického Čecha a jeho poznámkou bych se mohl cítit dotčen. Podobně jako zaměstnaný Rom čtoucí o svém etniku, že se štítí práce.