O co jsou dnešní kluci ošizeni

O dva roky zmužnění, ve kterých přijdou o iluze vlastní důležitosti. O nenadálé vyhození na mráz, který všechny zocelí a místo vzdorovitosti je naučí podřízenosti. Nebo aspoň jejímu předstírání. O období, kdy si i ten největší individualista uvědomil, jak důležití jsou kamarádi.

Narukoval jsem v prvních dnech října 1965 do ŠDZ u tankového pluku v Podbořanech. Vlasy mi padaly na ramena jen do chvíle, než jsem se dostal na řadu u holiče. Veden přesvědčením, že než mít na hlavě centimetrového ježka, jsem poručil dohola. Ponížení a frustrace gradovala před přijímací komisí, kde jsem musel ohrnout předkožku a nastavit zadek pro koňskou injekci. Jen co jsem svléknul a zabalil civil, dostal jsem ve skladu silně obnošenou a poněkud volnější vycházkovou uniformu společně s mantlem, který na mně doslova visel od krku až ke kotníkům. I lodička byla tak velká, že nemít odstálé uši, sedla by až na ramena.

Do přísahy jsme byli v kasárnách jako ve vězení a po přísaze, k výrazné změně nedošlo. Vycházky a opušťáky byly na naší rotě nedostatkové zboží. Jen v sobotu večer se dalo jít do posádkového kina, za předpokladu  proběhlé vizity. S přípravou na ni se začínalo hned po snídani. Chodby s dlaždičkami jsme vytřeli hadrem a spáry se kartáčovaly vyřazenými kartáčky na zuby. Parketové podlahy v ložnicích, šatnách a klubu se nejdříve zametly, potom našmírovaly červeným voskem  a přišlo na řadu nekonečné šůrování kombajnem až do superlesku. V nočních stolcích se rovnaly onuce, košile, spodky, trenky a trika do komínků, které musely zařezávat. Každá část sloupce musela být složená přesně do stejné šířky jako ta vespod a navrch. Milimetr byl nepřijatelný rozdíl. Nejkomplikovanějším oříškem býval slamník.  Spaním proležená sláma se zkusila pobouchat pěstí do přijatelné podoby a když se nedala, musel se rozpárat a slámu načechrat a znovu zašít. Šikovní prošitím zpevnili i hrany a pro nešiky, ke kterým jsme patřil, tak vytvořili nedosažitelný mustr, který byl dáván při vizitě za vzor.Kanady se musely blýskat jak psí kulky a nikde nesměla zůstat stopa po prachu, ani krému na boty.

Po hodinách úsilovného šůrování jsme dospěli k přesvědčení, že líp už to nejde. Nastal čas dojít pro velitele družstva, desátníka Válka, který si v klubu roty s ostaními poddůstojníky krátil čas klábosením nebo kartami. Vědom si své důležitosti, přejel nás po vstupu do ložnice pohledem, který nenechal nikoho na pochybách, že by byl právě teď vyjímečně na měkko. Obřadně si navléknul sněhobílou rukavice a v hrobovém tichu, sledován pohledy veškerého osazenstva ložnice, napoprvé sáhnul právě tam, kde jsme prach setřít opomněli. Stačilo jen zaprášený ukazováček významně zvednout. Napodruhé se mohla další kontrola zopakovat až po hodině. To, aby se neopakoval, se mu pro změnu znelíbil něčí komínek. Na chvíli s ustaraným výrazem spočinul pohledem na provinilci, který to ostatním pokazil a ten v tu chvíli patřil mezi nejnešťastnější lidi na Zemi. Následovalo jediné. Otevřít okno na buzerplac a na trávník, který ho lemoval, prádlo z komínku vyhodit. Když byl na to potrefený příliš měkkosrdcatý, udělal to velitel družstva s neskrývanou rozkoší za něj. Jedna závada stačila, aby se vizita o další hodinu odložila. A znovu a znovu, až přišel okamžik, ve kterém jsme, my budoucí důstojníci, přes buzerplac závistivě sledovali vojíny podůstojnické školy, trousící se na filmové představení.

Na vycházku do města jsme se dostali až v den přísahy, doprovázeni povětšinou rodiči. Dohola ostříhaná hlava sice po měsíci trochu obrostla, ale ani vlasy o centimetr delší nezabránily lodičce opřít se až o uši a s mantlem, kterými jsem za patami zametal chodník, jsem byl stejnou ozdobou lidově demokratické armády, jako svého času Švejk vojska mocnářského. Podle foršriftu jsem musel vždy deset kroků před každým kolemjdoucím nadřízeným, svobodníkem počínaje a plukovníkem konče, praporčické hodnosti nevyjímaje, přejít do pořadového kroku a s přehlídkovým dupáním přestat až pět kroků za ním. Vzhledem k tomu, že byl den vycházek a navíc i přísahy, dupal jsem, jak kousnutý tarantulí, až na krátké pauzy, po celou trasu přesunu, než jsem s rodiči usednul ke stolu v hotelu Slunce. Ještě jsem se nestačil napít z přineseného půllitru a už u nás stála lítačka vyžadující postavit se do pozoru, představit se a předložit vycházkovou knížku.

Jednou za čas na nás vyšlo škrabání brambor. S podobně potrefenými spolubojovníky jsme byli dozorčím roty vzbuzeni už ve tři hodiny ráno. Celí rozespalí jsme se odebrali do skladu brambor, který sousedil s kuchyní. Prostor to byl po celý rok nevábný, ale s příchodem jara připomínala hromada brambor vzhledem a hlavně zápachem spíš obří senkrůvnu. V rohu místnosti, těsně vedle mříže kanálu, byla umístěna elektrická škrabka, do které se vešlo deset lopat brambor. Poté se do ní strčila hadice napojená k vodovodu a máčklo se na spínač. Dlouho z ní vytékal potok smradlavé břečky, který se zčistil, až když v myčce zůstala necelá lopata brambůrků, největší tak velikosti vlašského ořechu. Z těch jsme oškrabali flíčky šlupek, hnití nebo klíčků, hodili do kotle a proces se zopakoval.

Po několikahodinovém úsilí jsme se vrátili na rotu, abychom  společně s ostatními nastoupili k očistě těla. To jsme si v koupelně se čtyřmi koryty  ošplíchnuli obličej ledovou vodou a rychle, jak ledová voda dovolila, jsme se oholili. Teplá byla jen  jednou týdně ve sprchách tankového praporu. Protože jsme nárameníky měli ozdobeny bílou stužkou, ostatním jsme bývali trnem v oku. Aby si žáhu zchladili, chodívali jsme do sprch jako poslední, kdy už teplá voda nebyla. Z umývárny jsme spěchali na rozcvičku. Ze štábu byl každodenně, podle počasí, stanoven cvičební úbor. Když všichni ostatní vyběhli v teplákových soupravách, my museli bez bundy. Když oni v tričku, my do půl těla. Podle pevných zásad velitele ŠDZ, kapitána Poperníka jsme na sebe museli být vždy o stupeň přísnější a naštěstí to neplatilo v nejparnějších dnech, kdy byly nahlášen nástup jen v trenkách.

 Po rozcvičce přišly na řadu rajony. Já s nějakým Karlem Kolmanů jsme měli za věčné průšvihy přisouzené záchody. Zvykli jsme si na ně natolik, že nás nevyvedlo z rovnováhy, ani když po několik dní netekla voda. To se klozety zaplnily natolik, že v každém, bylo jich tam pět, bylo hoven vrchovatě. Když to spravili, spláchnout se to nedalo. Nezbývalo než sundat kryt ze zadního otvoru a dvěma klacky hovna posouvat do kanalizace. Nejdřív zepředu, pak zezadu a pořád dokola, až se klozety vyprázdnily natolik, že voda mohla protéci a s sebou vzít i zbytky ulpěné na keramice.

O takové a mnohé jiné, rovněž hodnotné zážitky, které bych dále mohl vzpomenout, jsou dnešní mladí chlapci rozhodně ošizeni.