Neznáme míru servilnosti.

Snad je to dědictví ze staletí trvajícího poddanství Rakousku-Uhersku navíc  zakaleném čtyřiceti lety života v klíně Sovětského svazu. Prostě jsme navykli na anální teplo a jak vidíme příležitost, už se tam derem.

Teď právě předvádíme unikátní servilnost. Vůči mýtu o bývalém prezidentovi. Ruší se kulturní akce, promítání veseloher, televizní pořady, zavírají se sázkové kanceláře. Tři dny státního smutku.

Proč? Zemřel člověk. Ve věku, který statistiky označují jako průměrný. Nota bene muž, který si nikdy na oficiálnosti nepotrpěl. Který sice pocházel z vážené a majetné pražské rodiny, ale který si vybral roli hrát enfant terrible. Pravděpodobně by ji hrál i kdyby komunisté nevládli. Dovedu si ho představit, jak v luxusních nočních podnicích Prahy roztáčí rodinné jmění. Jak žije bohémským životem ve společnosti sobě podobných.

V šedesátých letech by se nechal strhnout vlnou beatníků a protestoval by proti spotřební kapitalistické společnosti. Možná by se stal i stoupencem marxismu. Jen aby šel proti.

Prostě sotva by šel s proudem. Osud tomu chtěl, že jít proti, to v Československu znamenalo stát se disidentem. Tak se jím stal.

Osud také chtěl, aby se dožil doby, kdy komunisté už nechtěli a nevěděli jak dál. Tak jako se jede s rezatou ojetinou na šrotiště, tak podobně naložili s nefungujícím a rozpadajícím se socialismem. Disidenti na 17. listopadu měli stejnou zásluhu, jako na tom, že ten den vyšlo a zašlo Slunce.

To, co nastalo po odchodu komunistů z jeviště se nedá oslavovat. Snad by se to dalo přirovnat době tak zvané prohibice v USA. Tady i tam na "ozdravném" procesu vydělala mafie. Historie to jednou nazve pravým jménem. Oslavovat kohokoli, který tomu napomáhal a nebo jen z pozice vysoké funkce trpně přihlížel, je nesmysl.

V bývalém prezidentu Havlovi odešel ze světa bezpochyby zajímavý, originální člověk. Pravděpodobně i dobrý společník na mejdany. Takových denně odchází a bez pomp.