Máme se Ruska bát?

Jak nás straší politici a média? Hrozí z jeho strany vypovězení války a obsazení Evropy ruskou armádou, jak se třásli před rokem v Polsku? Co by Rusko válečným konfliktem získalo, i kdyby vyhrálo? Pověsilo by si na krk surovinově vypludrovanou Evropu s miliony nezaměstnaných.

Katastrofálně zadlužené ekonomiky středozemních států. Povinnost zrekonstruovat válkou poničené území. K tomu by Rusku přibyly problémy s menšinovými etniky a hrozivě narůstající imigrací z Afriky i Azie. Muselo by být padlé na hlavu, aby o zbídačenou  a v problémech se topící Evropu stálo. 

Západoevropští státníci spolu s Obamou přesto budou světu stokrát opakovat výmysly o ruské agresivnosti a doufat, že se tato lež jednou stane pravdou. Budou do zblbnutí opakovat výmysly o anexi Krymu, ačkoliv šlo o dobrovolné připojení na základě referenda, které bylo vynucenou reakcí na politický vývoj v Kyjevě. Do nekonečna budou omílat ruskou účast na východoukrajinském bojišti, aniž by to byli schopni podložit věrohodnými argumenty.

Rusko už téměř čtvrtstoletí není komunisty ovládaným Sovětským svazem, podobně jako Německo už sedmdesát let není fašistickou velmocí. Kdysi obě tyto země nezakrytě zatoužily po nadvládě nad světem. Jedna pod vlajkou s haknkrajcem, druhá pod fanglí ozdobenou srpem a kladivem. Stejně jako zmizely obě vlajky, vytratily se i megalomanské ambice. 

Doba se změnila. Lízat smetanu z cizího území se dnes dělá bez výstřelů a padlých. Namísto proklínaných okupačních vojsk se cizí země obsadí vítanými, oslavovanými a daňovými podmínkami zvýhodňovanými továrnami, komerčními bankami, hypermarkety, čerpacími stanicemi, telekomunikačními a energetickými firmami. Stačí se jen rozhlédnout a uvědomit si komu patří obchody, kde nakupujeme. Kdo se nám stará o dodávky elektřiny, plynu či vody, kdo nám odváží odpad z popelnic, komu patří firma, u které tankujeme či banka pečující o naše peníze.

Stejně jako se nebojíme Německa, které po Listopadu u nás provedlo novodobý "anšlůs" firmami, ze kterých k nim "ze střechy a srdce Evropy" odtéká každoročně pěkných pár stovek miliard, není ani důvod ke strachu před Ruskem, ze kterého k nám pro změnu proudí nepostradatelné suroviny a kam vyvážíme, pro některé firmy nezanedbatelné objemy výrobků.

Pokud v jednadvacátém století někdo straší ruskou invazí, je třeba si položit otázku, kdo nás děsí, proč to dělá, co tím sleduje. Pokusit se odhadnout, kdo vyvolal demonstrace na Majdanu, kdo vyplácel žold povstalcům, kdo způsobil smrt na jedné i druhé straně barikády. Kdo se postaral o vyhnání proruského Janukovyče. Kdo dosadil prozápadní vládu, která ani neohřála svými zadky sedáky židlí a už z Bruselu slyšela aplaus za projevení zájmu stát se členem Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Vlády západních států včetně USA uvalují na Rusko sankce. Odsuzují ho na základě domněnek, aniž by k tomu měly jakýkoliv mandát či nevyvratitelné důkazy o vině. Osobují si práva, pro která byl v roce 1945 zřízen na základě charty OSN  Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Ten by měl prošetřit, stejně jako kdysi zločiny spáchané v Jugoslávii,  tak i ukrajinský puč, nebo referendum na Krymu a jeho následné připojení k Rusku. Měl by se postarat o vyšetření příčin a viníků sestřelení malajsijského civilního letadla. Zjistit, co vyvolalo válečný konflikt na východě Ukrajiny a kdo měl a má eminentní zájem na eskalaci napětí na území sousedícím s Ruskem.