Lepší už to nebude.

Tchán se narodil na vsi. Rolničili. Měli patnáct hektarů a samou dřinu. Od jitra do tmy. Pak do postele. Ráno znovu. Jen v neděli do kostela. To práci na chalupě zastaly děti.

Pole dávala tak dvanáct metráků obilí po hektaru. Když se vydařil rok. Taky méně. Co se vydělalo, to se dalo stranou. Na nákup dalších políček či kusu lesa. Co se dalo prodat, to si utrhli od huby. Máslo, vejce, drůbež, dobytek k řezníkovi. Nestěžovali si. Nevzdychali. Nestávkovali. Byli pyšní, že patří k té lepší společnosti na vsi. Po nedělní bohoslužbě si mohli sednout ke stolu k láníkům, kteří na tom byli, pokud jde o majetek, podobně. Na půlláníky u vedlejšího stolu, či na čtvrtláníky o kus dál se dívali spatra. Chalupníci či podruhové u stolu v koutě jim za pohled nestáli. V potravinách byli soběstační. Vitamíny si vypěstovali na zahradě, uhlohydráty vypěstované na poli odvezli k semletí do nedalekého mlýna, živočišné bílkoviny a tuky jim rostly v maštali, chlívcích, či běhaly po dvoře, kořalku si nechali vypálit v palírně. Dřevo jim rostlo v lese a pro borky jezdili na blata. Na svícení si v konzumu koupili petrolej, na vaření koření a sůl. Pro pivo běhali synci se džbánkem do hospody. V času žní, či sběru brambor pomáhalo několik rodin z blízkého města za naturální odměnu. Jednoduché zemědělské stroje spravil kovář, stejně jako pomohl s bolavými zuby. K nemocným se volala bába kořenářka a když pomoci nedokázala, řeklo se Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal.

Žili skromněji než museli. Šetřili, protože věděli, že čas od času přijde sucho, mokro, krupobití.  Když se staří zedřeli, šli na vejminek. Měli sepsanou smlouvu, na co mají nárok a to svoje si hlídali. Také měli na starosti děti. Než začaly chodit do školy. Sedm kilometrů ráno tam, to samé odpoledne zpátky. Pěšky.

Stát nepotřebovali. Spíš jim překážel. To když si vymyslel válku a synové museli narukovat. Nepotřebovali ani hypermarkety, mekáče, KFC, restaurace, elektřinu, naftu, benzín, plyn, auta, traktory, kombajny, velkorypadla, bagry, buldozery, mixéry, mikrovlnky, rádia, televize, DVD, počítače, sporáky, ledničky, mrazáky, sekačky, letadla, cestovní kanceláře.......

Tak se kdysi žilo. Nenadávalo. Nestávkovalo. 

Jak to vypadá dnes? Místo abychom v době hojnosti šetřili na nečasy a rozmnožovali majetek, my jsme ten nejúrodnější rozprodali cizincům. Místo handlování o co nejvyšších cenách se handlovalo o úplatcích. Místo zainvestování utržených peněz jsme je rozházeli. Životní náklady jsme nepřizpůsobovali výnosnosti ekonomiky, ale dlouhodobě jsme žili na dluh.Musíme vlastnit všechno, co se objeví na pultech obchodů. Pěšky jsme se už odnaučili chodit. Přestali jsme být soběstační. Bez nákupů potravin či energie bychom umřeli hlady nebo v zimě zmrzli. Mnozí potřebují stát, aby je živil. Nadáváme. Stávkujeme.

Co nás čeká? Pokud se nepoučíme ze života našich pracovitých předků, přijde náš statek na buben. Včetně vejminku.