Kocábovi se to mluví.

 Jeho vnukům nehrozí být společně ve třídě s deseti Romy. Už od školky se budou na život připravovat v zařízeních, kde sice budou rovněž děti s tmavší pletí, ale z lepší společnosti a s lepší budoucností. 

Zatím k řešení nejožehavější problematiky jeho rezort ničím nepřispěl. Jeho úkolem totiž není radit jak řešit následky, ale odhalit a odstranit příčinu. Tu je potřeba nejdřív najít a pak pravdivě pojmenovat.

Segregací romských žáků od bílých se nic nevyřeší, ale s integrací do smíšených tříd je to stejné. Do třídy mých vnuček byl dvakrát zařazen Rom. Rušil při vyučování a neměl snahu se učit. Netrvalo dlouho a byl ve Zvláštní škole. 

Ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí pracuje 73 pracovníků a zatím nic od roku 1919, kdy byl založen, v této oblasti nevymysleli. Nebo nesměli? Není to vědomé zavírání očí před markantními rozdíly, které mezi bílými a Romy panují? Žijeme v době, kdy jsme schopni nahlédnout do doby vzniku vesmíru, dešifrovat genetický kód člověka a současně nejsme schopni odpovědět na otázku, proč jsou Romové takoví, jaké je známe. 

Je třeba najít důvod, proč jsou nepracovití, nevzdělatelní a vůči společnosti, která je živí i nevděční a asociální.

Mně osobně to připomíná čas vojny. Nechtěli jsme tam, ale museli. Dva roky strávené za kasárenskými zdmi hodně připomínaly život cikána. Dávali nám žold, oblékali nás, krmili nás, stříhali nás, na povel jsme se budili a uléhali, chodili do učeben a do parku techniky, ale všechno bylo z přinucení a jak to šlo, hned jsme se zdejchli. Byli mezi námi cikáni (tehdy ještě označení Rom neexistovalo) a mohu říci, že tam mezi námi rozdíl nebyl. Mezi zelenými mozky, jak se říkalo vojákům z povolání, jsme si, Rom-nerom, připadali stejně cizí. Nelíbil se nám vojenský dril, salutování, chůze pořadovým krokem ani cejchování úrovně zelenosti počtem frčků nebo hvězdiček a tak naše chování směřovalo k jedinému - nějak to tam vydržet a hlavně nezezelenat. Nebyli jsme stvoření pro vojnu a svobodně jsme se nadechli až v den, kdy skončila a my se vrátili do civilu. S nadhledem vzato, moc jsme si nepolepšili. Dělalo se šest dní v týdnu, ráno se muselo vstávat ještě o něco dřív, práce nešla odfláknout jako výcvik a skončit se mohlo rovněž teprve až padla a peněz bylo tak akorát od výplaty k výplatě. Přesto se nám takový život zamlouval víc než vojna. Byli jsme pro něj stvoření. Měli jsme ho v genech.

Romové si stejně cize připadají i v civilu. Nevyhovují jim pravidla  chování, respektování společenských zákonů, hygienické zásady, životní režim podřízený povinnostem. Nejsou pro takový život stvořeni a mají to, na rozdíl od tehdejší dvouleté vojenské služby, na doživotí. Po silnicích plných náklaďáků nejde v cikánských vozech tažených koňmi  kočovat, lidem sedícím před televizí nelze na návsi zahrát, zazpívat a zatancovat, věštit budoucnost. To mají zapsáno v genech, stejně jako my život naplněný prací. Svět  pod taktovkou bílých směřuje překotným tempem  tam, kde pro jejich způsob života už vůbec nebude místa. 

 Jak z krajiny bez koňských koblih zmizeli chocholouši, stejně tak, nebýt podpory od "nás bílých",  by mizeli i Romové. Chocholouš se nedá zachránit předěláním na vrabce, tak ani Roma nenapasujeme do naší představy civilizovaného člověka.

Zrušme Ministerstvo Kocába, přestaňme vymýšlet drahé akce převýchovy a  platit aktivisty. Jako mají Američané Indiány, Astralané Austrálce, tak my máme Romy.