Když se dárky kořistily

Vybojované měly mnohem větší cenu, než byla uvedena na štítku. Tím vyšší, čím urputnější boj byl o ně sveden. Odehrával se v nelítostných, dlouhých frontách u obchodů, nebo se pro ně vyráželo po vzoru husitských Spanilých jízd na východní západ. Vozovou hradbu zdařile napodobovaly před závorami do NDR seřazené autobusy.

  Náklady na dopravu hradilo Revoluční odborové hnutí a proto musely být bojové výpravy zahrnuty mezi poznávací. Při cestě tam se schovávaly východoněmecké marky, při návratu nakoupené zboží. Fígle k oblafnutí celníků byly specialitou žen. Známá schovávala srolované bankovky do vyklepaných cigaretových dutinek. Tvrdit to nemohu, ale proslýchalo se, že některé je rovněž schovávaly v dutinách, jen trochu víc intimnějších.

Ve frontách před hranicemi se prožívaly nekonečné nervy. Jen hlemýždími přískoky jsme se posouvali vpřed a napětí dosáhlo vrcholu, když k našemu autobusu zamířili celníci. Podle výrazu tváří se hádalo, s jakou náladou. Byli mezi nimi slušní, ale také pěkné potvory. Vyfasovat rasa znamenalo důkladnou prohlídku zavazadel a vybraní narukovali k osobní prohlídce. Museli se svléci do spodního prádla a tělo a ošacení podvolit potupné kontrole.

Většinou jsme jezdili do Karl-Marx-Stadtu. Parkovali jsme nedaleko náměstí, na kterém obrovská hlava Marxe z nadhledu sledovala zhmotnění svých velkolepých myšlenek a v čase předvánočním i nazdobený smrk. Nás však sochy ani památky nezajímaly. Jak loupežníci jsme vyrazili směrem k obchodům. Autobus začal sloužit jako odkladiště naplněných igelitek. Při tom se zhltnul řízek, zapil se čajem z termosky a vyměnily se informace, co kde a za kolik. Znovu a znovu jsme se neohroženě vrhali do nákupních šarvátek. To když nám prodavačky vyndavaly, coby Čechům, zboží z nákupních košíků. 

Za pár set východoněmeckých marek se toho dalo nakoupit. Když se přiblížil čas odjezdu, byl autobus zaplněn zbožím až k prasknutí a obklopen uštvanými nájezdníky, kteří dojídali a dopíjeli proviant. Většina si na zpáteční cestu dodávali odvahu východoněmeckými šňapsy. Jak jsme se blížili k hranici, uštvané výrazy vystřídaly ustrašené. Nastalo vyplňování celních prohlášení. Mohly se do něj napsat jen nákupy do výše povoleného finančního limitu a tak se strhávaly cenovky a i tak dost laciné zboží se vydávalo za ještě lacinější. Které se nevešlo do seznamu, muselo se někam ukrýt. Oblečení povětšinou na sebe. Účastníci zájezdu cestou domů znenadání ztloustli a ve vytopeném autobusu se jim na obličejích perlil pot. Byla to z dnešního pohledu neskutečná hrůza, ale za tu radost z dárků nám tehdy stála.

Na poslední spanilé jízdě jsme byli přesně před pětadvaceti lety. Uplynulo, historicky vzato, pár let a podobná vzpomínání mohou mladým kolegům blogerům, v dnešní Evropě bez hranic, připomínat chorobné fantazírování. Stejně tak bych mohl popisovat dlouhé fronty na osobní automobily, nábytek, barevné televize, stavební materiály, jižní ovoce, čočku, vepřové maso, někdy i dámské vložky, toiletní papíry, prací prostředky, másla. Nadávat ani kritizovat se nesmělo a tak vše probíhalo v poklidné atmosféře "smíření" s poměry. Dnes je nám, až na výjimky, mnohem líp, ale spokojenější mi spoluobčané nepřipadají.