Kdysi a dnes.

Pro porovnání používám IX. svazek Velkých dějin Zemí koruny české. Vracím se o tři století zpět do doby rozpuku baroka. Do doby, která je od třicetileté války podobně vzdálená jako my od 2. světové.

České země byly součástí říše Habsburků a vládli nám z Vídně většinou císařové římští a králové čeští, často nekorunovaní. V době, kterou použiji pro srovnávání pak seděl na trůnu Leopold I. a po něm jeho synové Josef I. a Karel VI.

Pro období přelomu 17. a 18. století se odhaduje počet obyvatel Čech a Moravy na 2,2 milionu a Prahy na 50 tisíc. Státní příjmy celé habsburské monarchie se pohybovaly kolem 30 milionů zlatých a z toho polovinu pohltila armáda a zbytek se rozplynul v úhradách úroků ze státního dluhu. Ten v roce 1711 činil 60 milionů, t.zn. dvojnásobek příjmů. O 40 let později už dluh vzrostl na 120 milionů. Na pruduktivní státní investiční výdaje nezbývalo.

Dostat se tehdy ke dvoru a k funkcím, které nositele zviditelňovaly a činily mocným, mohli jen aristokrati a stálo je to nemálo peněz. Např. řád Zlatého rouna tři tisíce, titul tajný rada dva tisíce, pluk vojska třicet tisíc zlatých. Přednost dostávali ti, kteří se navíc vzdali svého platu. Mohli si to dovolit jen ti nejmajetnější šlechtici a pro funkci investované peníze, byť mnohdy ve formě půjček panovníkovi, byly ve skutečnosti obětovány. Každý stupínek dvorské kariéry vyžadoval od dvořana další finanční oběti a někteří zvlášť ctižádostiví jedinci se dokázali v honbě za politickým uplatněním tak zadlužit, že zruinovali nejen sebe, ale i své potomky. Zvlášť nákladné byly diplomatické mise na klíčových evropských ambasádách.

Šlo hlavně o kontakty a osobní přístup k samotnému císaři, či členům jeho rodiny. Takové postavení se mnohdy stávalo "dědičným". Pokud ovšem aristokrat nezkrachoval jako např. Frant. Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic. Poskytnul Leopoldu I. značné půjčky a na oplátku dostal funkce nejvyššího mincmistra, presidenta dvorské komory a nejvyššího zemského sudí. Výdaje za funkce přesáhly jeho možnosti, upadl do dluhů a na jeho majetek byla uvalena nucená správa.

Česká metropole byla charakterizována, hned po Římu, Paříži a Londýně, jako město, kde mocná a bohatá šlechta doslova rozhazuje peníze, žije v největším možném přepychu a staví svůj majetek neustále na odiv. Poddaní byli popisováni jako líní a paličatí a jinak než ranami je prý nebylo možné k ničemu pohnout.

Zadlužení šlechtických rodů nebývalo způsobeno jen "věčnými" půjčkami panovníkovi a dary členům dvora. Důležitou roli hrály i neuvážené nákupy panství a statků a budování přehnaně honosných rezidencí.

I nepatrný podíl šlechticů na administrativní pravomoci znamenalo  při troše "šikovnosti" slušný hmotný efekt a nejvýše postavení úředníci měli možnosti až netušené. Např. hrabě Sintzendorf byl roku 1680 zbaven úřadu z důvodu defraudace a odsouzen k pokutě 2 miliony zlatých. Rozkrádání vyvolávalo navyšování daní a lid na to v souvislosti s hrabětem Sintzendorfem reagoval parafrází Otčenáše. Jedna sloka zněla:

Od podager, ač dost jich má,

poněvadž pak na ně nedbá,

nechraň ho.

Ať má i kámen,

k tomu kolikou je lámen.

Ámen

Nejnižší příčky společenského žebříčku zaujímali žebráci, prostitutky a městská chudina. Byli podhoubím zločinnosti. Lidem bez střechy nad hlavou se říkalo unbehauste Leute. Města si střežila počty "svých" žebráků a nové hnala za hradby města. Zaváděly se i donucovací pracovny. Výraznou skupinou byli kočovní cikáni. Živili se žebrotou a dopouštěli se kriminálních deliktů, krádeží a polního i lesního pychu. Z řemesel jim bylo nejbližší kovářství. Prodávali řetězy, zámky, nebozezy nebo vrtáky. Také obchodovali s koňmi a živili se i léčením dobytka. Měli špatnou pověst zlodějů, lhářů, lidí bezectných a nebezpečných okolí. Po roce 1700 stát zesílil jejich pronásledování a postavil je mimo zákon. Byli označeni jako vogelfrei. To znamenalo, že se mohli svobodně střílet, podobně jako ptactvo.

Mezitím uplynulo třista let. Dvanáct generací. Spousta věcí se změnila. Ještě více jich vzniklo. Popisované období je od nás neskutečně daleko. V něčem ale zůstává blízko.