Heisse Oma a ukrajinští nacionalisti

V Dolomitech panovalo od pondělka nádherné azuro. Po ránu sice mrzlo, ale jak slunce stoupalo, teplota se rychle blížila k nule. Většina sjezdovek, ač pod technickým sněhem, byla výborně sjízdná. Během středečního poledne jsem se slunil na terase horské chaty nad Corvarou.

Na lavici vedle mne seděl německý pár a cucal pro mne neznámý světle žlutý nápoj. Sám jsem brčkem už dosrkal mnohem žlutější Bombardino, které to být nemohlo. Slunce, ač nízko nad vrcholky hor, doslova pražilo. Natřel jsem rty jelením lojem, tváře a pleš pětadvacítkou Niveou a opřený o zeď, jsem přes skla slunečních brýlí střídavě sledoval kabinu lanovky směřující k vrcholu Boe, kochal se panoramatem s Marmoladou, nebo průsmykem směrem k Val Gardeně. Tam se na chvíli objevilo pár oblaků, na moment zahrozily, aby se vzápětí rozplynuly a nebe od východu až k západu bylo znovu jednolitě blankytně modré. 

Ještě víc jsem rozevřel zip lyžařské bundy a pod přívalem paprsků jen trochu přimhouřil oči, aby mysl, doma sužovaná tak dlouho trvající inverzí, mohla žíznivě nasávat z vesmíru přicestovalé pilulky štěstí. Právě, když jsem si představoval, že ještě před osmi minutami tvořily sluneční koronu, příliv citelně zeslábnul. Mohl za to modrožlutý obdélník. Šlo o ukrajinskou vlajku, kterou měl připevněnou na zádech, po vzoru supermana,  mladý lyžař, který mi zastínil slunce. Rozhlédnul se po terase a pokynul směrem, odkud přišel. Vzápětí se objevil zástup dalších lyžařů, všichni oblečení do žlutomodrých hábitů. Nahrnuli se do kouta terasy a začalo fotografování.

Na tváři některých ostatních hostů se jevily rozpaky, u jiných nevole. Naklonil jsem se k sousedům, kteří mezitím světle žlutý nápoj dopili a zeptal jsem se německy, jak se jejich nápoj jmenuje. Heisse Oma, zněla odpověď, vzápětí doplněná vysvětlením, že jde o vaječný koňak zředěný horkým mlékem. No vida, zase jsem o něco chytřejší, řekl jsem s poděkováním.

Rozumíte tomu? Zeptal se mne soused německy a kývnul hlavou k povykující skupině. Vzpomněl jsem si na sebe, když jsem poprvé vycestoval do vídeňské Shopping City. Následovala návštěva centra, procházka po Mariahilfestrasse a prohlídka chrámu mého patrona sv. Štěpána. Bylo to v prosinci 1989 a ač jsem mohl ve Vídni jásat a slavit nekrvavé vítězství nad ostnatým drátem, byl jsem sklíčen. V duchu jsem porovnával stav doma, tolik komunisty vychvalovaný, s úrovní zatracovaného kapitalistického světa.

Teď jsem měl příležitost sledovat skupinu ukrajinské mládeže, oblečené do lyžařských souprav s nápisem UKRAINA a v pláštích ze žlutomodrých vlajek. Bez ohledu na nekončící občanskou válku, neskonalou bídu domoviny, zpustošenou státní kasu, téměř pět tisíc padlých spoluobčanů, rozbitá města na východě země, se radovali a fotografovali. Nejvíce mi však vadilo, že hrdě mávali ukrajinskými vlajkami v situaci, kdy já bych se za takovou státní příslušnost styděl.

Soused stále čekal na odpověď. Zavrtěl jsem hlavou, pokrčil rameny, nasadil kulicha, zapnul zip, natáhnul rukavice a raději zmizel.