Éto váše děélo

Prohlásil Brežněv pár dní před tím, než mě k ránu probudilo pisklavé a výhružné bzučení letadel. Pustil jsem rozhlas, když právě oznamovali, že jsme byli napadeni armádami Varšavské smlouvy. Potom se ozvala česká hymna a mně se draly slzy do očí.

V zaměstnání, kam jsem se normálně vypravil, se nepracovalo. Všichni se jen dohadovali, jak to asi dopadne. Skončilo to nakonec hůř, než byly nejčernější předtuchy největších pesimistů. Chtěli-li jsme jakž takž žít, museli jsme znovu předstírat a lhát. Většina komunistů, kteří před invazí opustili rodnou stranu, si nasypali popel na hlavu a podepsali, že schvalují vstup vojsk VS na naše území. Později to samé čekalo i nečleny KSČ. Jeden po druhém jsme chodili před komisi složenou povětšinou z nejbezcharakternějších straníků, kteří chtěli od pozvaných slyšet a podepsat souhlas se zásahem vojsk. Nešlo o průzkum názorů avšak o sražení na kolena a podupání důstojnosti těch, kteří na chvíli zvedli hlavy a zkusili být sami sebou. Kdokoli z oné místnosti vyšel, vypadal jak zpráskaný pes. Po návratu na pracoviště nemluvil, jen hodiny tupě čuměl do papírů. Těm několika, kteří se nenechali zlomit, se pro změnu hlavou honilo, čím na statečnost doplatí a tušili, co si doma od těch svých budou muset vyslechnout.

Invaze, do té doby spřátelených vojsk, připravila podstatnou většinu národa o poslední zbytky iluzí o Sovětském svazu. Po dvaceti tří letech se z kdysi oslavovaných rudých osvoboditelů stali stejní agresoři jako hitlerovští Němci a už tak málo oblíbení komunisté se v očích národa stali doslova kolaboranty. Z bratra a přítele na Východě se stal barbar, který nám bránil v rozvoji a rozmachu. Alespoň tak jsme si to po léta namlouvali. Uvěřili jsme, že nebýt Sovětského svazu, byla by z nás v tu ránu vyspělá průmyslová velmoc srovnatelná minimálně s Rakouskem a mající na to, časem dohnat v životní úrovni Německou spolkovou republiku.

Tento názor se po 17. listopadu 1989 často objevoval i v projevech nově objevených politiků. Ve skrytu duše nenáviděný Sovětský svaz byl odkopnut jako prašivý pes a a s očekáváním blahobytu jsme se natočili na opačnou stranu. Jak se dříve mluvívalo o Moskvě, začalo se hovořit o Bruselu, Bonnu, Paříži, Londýnu, New Yorku. Vlády na Západě nám byly podávány jako ortodoxní Čechomilové posedlé touhou nám co nejvíce pomoci. Trvalo to do té doby, než nám došlo, že nikde na světě nenajdeme cizince, který by chtěl nezištně pomoci.  Pochopili jsme, že takoví nejsou ani mezi těmi, které volíme. Po krátkodobém opojení nastalo vystřízlivění a dlouhodobá kocovina, která až na krátká intermezza trvá dodnes.

Jako stádo nemůže být bez berana, tak lid potřebuje charizmatického vůdce, kterého může ctít a obdivovat. Pokud ho nemá, začne se chovat zmateně jako včelstvo, které přišlo o královnu. Proto pořád dokola nové a nové pokusy a znovu a znovu marné naděje. Způsobily rozpad Rakouska-Uherska, vznik KSČ, Únor 1948, Pražské jaro, Sametový listopad. Pokaždé za to mohla touha po lepším vůdci a vždy následoval pocit marnosti a zklamání.