Do politiky potřebujeme "člověky"

Člověkem je podle češtiny pouze jedinec a pokud je jich víc pohromadě, jsou z nich lidé. V politice však  potřebujeme osobnosti, které, navzdory tlakům zvenčí i zevnitř, zůstanou "člověky". Nestanou se lidem. Bez tváře a vlastního názoru. Hlásnými troubami stran a zájmových skupin.

Politici jsou podobně specifickou skupinou společnosti jako hudebníci. Všechny ostatní profese je možné se i s absencí talentu naučit, nebo aspoň po nějaký čas zvládnutí předstírat. Muzikantem se však nikdo bez hudebního sluchu nestane, stejně jako nebude významným politikem, bez adekvátní mixáže bezcharakternosti.

Politika je záměrně obsazovaná lidmi bez tváře, osobního názoru, přesvědčení, vize, svědomí či zásad. Kvůli prospěchu snadno popřou sami sebe, když de facto není co popřít a bez výčitek se zbavují manželek, jak hadi staré kůže. Stejně jako orchestry vybírají muzikanty s hudebním sluchem,  tak politické strany na volební lístky umisťují hlavně kandidáty, kteří splňují potřebná kritéria bezcharakternosti.

Duch doby má setrvačnost jako rozjetý parní válec a uhnout ho ze směru jízdy není snadné. Teď se nabízí šance hodit mu do cesty překážku v podobě černé skály. Ta by ho mohla pootočit k přijatelnější cestě, zatímco druhá volba znamená jen přiložení pod, už tak nebezpečně přetlakovaný, kotel.

Vyzývám ke zvolení kandidáta, který se mezi přední politiky dostal nedopatřením, podobně jako před léty v SSSR, Michail Gorbačov. Neztratil tvář, nenechal se koupit a zůstal sám sebou. Dílem je to věkem, dílem velikostí nezpochybnitelného majetku, především však odpovědností vůči jménu věhlasného rodu.

Za týden půjdeme znovu k urnám. I když jde "jen" o  volbu prezidenta, pojměme ji jako experiment. Jako pokus, který má odpovědět na otázku, co nastane, když místo protřelého a všemi mastmi mazaného politika, zvolíme Člověka.