Dny národního jásání.

Vyskytují se vzácně. V minulém století byly čtyři. První 28. října 1918. Lid jásal, že bude žít ve svém a mezi svými. Během dvaceti let mu došlo, že vládnutí českých kapitalistů je horší než vídeňských. Druhé jásání nastalo 9. května 1945. Lid uvěřil Sovětskému svazu a komunistům.

Během dvaceti let pochopil, že nás komunisté místo do ráje, vedou do pekla. Na jaře 1968 lid s jásotem shodil náhubky. Po srpnové invazi vojsk VS si je musel navléknout znovu, navíc s udidlem. Poslední jásání začalo 17. listopadu 1989 a přineslo pád komunistů. Během následujících dvaceti let lid pochopil, že byl obelstěn. Svobodou a přeplněnými pulty v obchodech. Byly nám rozhozeny drobné při korunovační cestě ke státnímu pokladu.

Tři dny z těchto jásavých máme za státní svátky. Byly by možná i čtyři, jenomže v roce 1968 to bylo celé jaro a roční období je pro státní svátek přece jen příliš dlouhé. Bohužel není co oslavovat. Po první světové válce jsme odmítli návrh Karla I. stát se součástí federace, která by vytvořila velmoc v centru Evropy. Od té doby si jen dokazujeme, že Čech nedokáže Čechovi vládnout, ale jen okrádat. Po druhé světové jsme jásali, třebaže se jednalo jen o výměnu okupantů. V roce 1968 jsme rozjásaní podlehli dojmu, že socialismus může mít lidskou tvář. V roce 1989 jsme vyhnali z trůnu rudého čerta a posadili na něj samotného Lucifera.

Za pár dní nás čeká svátek vzniklý jako poslední. Poučme se z dějin a jako poslední ho ponechejme napořád. Odmítejme všechny další pokusy zlákat nás k novému jásání. Končí truchlením.