Demokracie

Žijeme v době, ve které se ústavy většiny zemí světa holedbají, že zdrojem veškeré státní moci je lid. K ošálení voličů inscenují loutkařskou komedii s titulkem "Parlamentní demokracie", ve které je vláda lidu založena na právu zvolit si ke vládnutí zástupce.

Ve skutečnosti jsou voličům na kandidátkách nabídnuti prokádrovaní jedinci, kteří se buď už v dosud odehraných inscenacích osvědčili anebo mají prokazatelný talent, nechat se povolně od loutkoherců z pozadí vodit. Když se stanou povolnými nástroji těch, co nám ve skutečnosti vládnou, mají šanci na znovuzvolení a k tomu i velmi slušné živobytí.

Díky vývoji výrobních sil už není třeba, aby poddaní na mocné dřeli, od nevidím do nevidím. Je jim popřána  svoboda pohybu, projevu, shromažďování, mají dostatek volného času na rozmanité koníčky a to vše má za cíl uspokojení a rozptýlení. Hlavně odvést pozornost od formy, kterou jsou odíráni sofistikovaněji a zdánlivě  "bezbolestněji" než v minulosti. Spokojenosti těch dole zneužívají mocní, skrytí za zdmi vládních paláců a Parlamentu, ke zlodějnám páchaných při čerpání ze státní kasy, kvůli kterým dochází k předražování státních zakázek či poskytování neúměrných a neopodstatněných dotací. Primitivní a do očí bijící zlodějny při nákupech tržního zboží, které šly snadno odhalit porovnáním ceny fakturované s cenou obvyklou, nahradily zakázky IT a reklamních agentur.

Zlodějny v demokracii budou existovat, dokud se vytvoří nebo vypůjčí finanční prostředky nad mandatorní a quasimandatorní výdaje. Klid na defraudace budou politici mít, dokud budou mít peníze na uklidňování davu. Roznětkou revolucí nejsou ideologie, ale bída. K povstání se dav nenechá vyprovokovat sebevášnivějšími projevy.  Zůstane v klidu, dokud si přijde na svoje. Ze strachu z revoluce se odshora rozhazují husté sociální sítě, příspěvky, subvence, podpory.

Tempo vývoje se urychluje. Společenský řád, který dříve panoval po staletí, při dnešní dynamice dobře funguje nanejvýš pár desetiletí. Momentálně se vyspělý svět dopracoval do stavu, kdy se to, co  nazýváme demokracie, přežilo a při životě je udržováno za cenu nesmírných nákladů. Vnímavější po změně řádu volají, revolučně naladění se ji snaží iniciovat. Pro revoluci je však nezbytné přesvědčit většinu. To se nepodaří, dokud ji politici dokážou "plnit břich". Protože vůči vývojově vyšším, kteří většinu o nutnosti změny přesvědčují, cítí přirozený antagonismus, ten ji brání uposlechnout a naopak ji staví paradoxně do opozice, na stranu vládnoucích.

První známky neklidu se přesto objevily a ti nahoře proto musí být ve střehu. Jakmile by se totiž "nad Sněžkou začalo blýskat a hromy divo bít", musí mít připraveného charizmatického vůdce, kterého ve správný okamžik pošlou vzbouřencům do čela. S lákavým a pokrokově vyhlížejícím "lidumilným" způsobem řízení státu. Rozmáchlými gesty, sugestivními grimasami a umně sestavenými projevy přesvědčí plebs, že si konečně vybojoval toužený podíl na moci, při kterém bude vyloučeno okrádání zeshora. Zase na pár desetiletí nastane zlodějům klid a pohoda. Než znovu ti dole prozří.....

 Občané by měli pochopit, že demokracie a všechny další formy, které po ní jednou bezpochyby přijdou, ať budou pojmenovány jakkoliv líbezně, budou stále pouhou šalbou. Státy lidové, demokratické, socialistické, komunistické a s bůh ví jakými, na první pohled přesvědčivými přívlastky, budou lid okrádat tím víc, čím budou "lidovější". Škoda, že nejde spočítat,  na kolik občany "demokratické" formy vládnutí přišly a ještě přijdou. Kolik se ve vágním prostředí "demokracie" rozkrade, se totiž nedá spočítat, ale jen odhadovat.

Demokracie jako forma řízení státu selhala. Podobně jako selhaly kibucy nebo socialismus. Ze stovek izraelských "jézédé" jich zbylo pár a ty živoří. Ze socialistického tábora zbyla Severní Korea a jak ta si vede, je všeobecně známo.

Demokracie je hájena argumentem, že nic lepšího lidstvo zatím nevymyslelo. Je to stejné, jako bychom hájili někdejší národní podniky s přebujelou administrativou a s neproduktivní výrobou, ve kterých byla dělnická třída vedoucí silou. Porovnejme mladoboleslavskou škodovku tehdy a dnes. Stejný proces by měl proběhnout i v řízení státu.

Společnost je třeba řídit stejně jako velikou, soukromou firmu. Jejíž vedení si nevolí zaměstnanci, ale je vybíráno odborníky a měněno bez prodlení v případě, že se neosvědčilo. Jejíž manažeři jsou natolik ohodnocení, že nemají  potřebu krást, nebo se nechat uplácet. Kde se žádná zlodějna nevyplácí. Ve které se  odměňuje práce a trestá zahálka. Jen v takovém prostředí se bude dařit prosperitě, ze které nakonec budou těžit všichni.

 Je potřeba pochopit, že z demokracie se stal pacient na LDN. Obklopený davem přisluhovačů, majících jediný zájem. Co nejvíc z její bezmocnosti vytěžit a co nejdéle ji držet při životě.