Co s nimi?

Existuje jich téměř sto a živých je asi čtvrtina. Spící pochopily, že škála námětů na oklamání voličů je vyčerpaná.  Role komedie, hrané na jevišti české kotliny a donekonečna reprízované, jsou totiž jednou provždy rozdané.

Mecenáše proletariátu má ve scénáři  ČSSD. Podporu podnikatelům a střední vrstvě předstírá ODS. Z nostalgie po časech minulých profituje KSČM. TOP 09 se mezi ně vedrala předstíráním boje proti korupci a volbou VV si voliči pozdě olitovaným experimentem ověřili, že i bohatý politik bude krást stejně jako chudý. Chybami se učíme a zadarmo nic není. Podobně už před časem pochopili, že když se strana označí za zelenou nebo křesťanskou, nezaručí to zájem o životní prostředí ani zbožnost.

A tak po každém volebním období dochází k dalšímu a dalšímu prozření voličů a nezbývá než doufat, že jednou dvoutřetinové  většině občanů konečně dojde, co všechny politické strany spojuje. Že se jedná o spolky kariéristů, hrabivců a po moci prahnoucích paranoiků, kteří si do svého čela ryze pragmaticky volí protagonistu s nejnevinnější vizáží a se schopností přesvědčivě lhát a umně argumentovat.

O co jim jde ve skutečnosti, svědčí fakt, že i když všem kolem škrtí příjmy, tak sami pro sebe si nechávají platy a refundace zdaleka neodpovídající jejich výkonům a nasazení a pro své strany si odhlasovali vysoké příspěvky a náhrady. Jen během jednoho roku tak vyčerpají ze státního rozpočtu na provoz Parlamentu a politických stran miliardy.

Stamiliony ze státní kasy jsou jejich stranám však málo a proto se kvůli dalším, tentokrát nezákonným příjmům, paktují s podezřelými podnikateli a vymýšlejí nekalé formy obohacování. Důkazem jsou mnohé kauzy a ještě početnější podvodem páchnoucí nehorázné nehospodárnosti, které byly na rozdíl od těch vyšetřovaných provedeny natolik šikovně, že se jim podařilo bez úhony proklouznout bludištěm zákonů.

Přestaňme už pokládat za normální prázdná náměstí měst při předvolebních mítincích organizovaných představiteli politických stran. Jsou důkazem nezájmu voličů. Stát se to opakovaně divadelnímu ansámblu, zkrachuje. 'To samé by mělo potkat i politické strany. Politické uspořádání , ve kterém určité skupiny občanů zastupují politické strany mající stejné názory na společenské vztahy, ekonomiku, postavení národa, člověka, náboženství, či životní prostředí, se přežilo. Je to dílo přirozeného vývoje, v našich končinách navíc urychlené mimořádnou demoralizací politiky. 

Lidé politikům nevěří a parlamentních voleb se přestávají zúčastňovat. Menšina, která zatím ctí občanskou povinnost a k urně se dostaví, nevolí povětšinou z ryzího přesvědčení a oddanosti tu "svou", ale do urny háže lístek s menším zlem. Eventuelně dají voliči z vypočítavosti hlas straně, která slíbuje výhodu, kterou budou moci k osobnímu prospěchu využít. Politické strany tak chápou jako mosty k výhodám a politici je mají za výtahy k moci a korytům rozmístěných kolem zásobníku se státním rozpočtem.

Tato mizerie existuje, i když se o ní nepíše, nemluví a politici ji ostentativně přehlíží. Dokážou oslavovat volební vítězství při 25 % účasti voličů stejně vehementně, jako kdyby byla stoprocentní.

Jsme národ, který neoplývá talentovanými a charakterními politiky. Nedávné prezidentské volby nedostatečnou úroveň nabídky potvrdily. Naprostá většina kandidátů by si v jakémkoliv státě západní Evropy nebo v USA ani neštrejchla. Situaci při volbách do Parlamentu zhoršuje fakt, že to málo kvalitních kandidátů je navíc rozdrobeno po jednotlivých volebních lístcích a volební zákon voliči dovoluje do urny hodit jen jednu politickou stranu a i když se do mrtě vykroužkuje, nekvalitní či bezcharakterní stejně projdou.

Přínosnější by proto bylo, kdyby všichni kandidáti byli na jednom seznamu, bez ohledu na stranickou příslušnost. (Kdyby se taková změna voleb prosadila, pravděpodobně by se všichni pragmaticky uvažující kandidáti stranické příslušnosti zbavili.) Seřazeni by byli podle vylosovaného pořadí.

Po nově koncipovaných volbách by se rozbil neprůhledný a nečitelný blok stále stejných tváří, obsazujících nejvyšší příčky volebních lístků svých stran, které spojují kontakty na lobbisty a prostředníky mezi politikou a významnými podnikateli.

Zvolení poslanci i senátoři by na půdě Parlamentu hlasovali podle svého přesvědčení, eventuelně přání svých voličů a nikoliv podle diktátu stranických klubů.

Politické strany by byly z voleb vyloučeny a současně by se ukončilo vyplácení příspěvků a státních podpor za výsledky ve volbách. Mohly by dál existovat jako zájmová sdružení financovaná svými členy, podobně jako fungují např. chovatelé drobného zvířectva, myslivci nebo baráčníci. Dostávat peníze ze státního rozpočtu není jen nemravnost, ale paradoxně jde o sebezničující prvek. Když strana není závislá  na členských příspěvcích, nic ji nenutí jednat a chovat se tak, aby své členy udržela a nové získala. Následkem toho programově i morálně degeneruje.

Výkonnost Parlamentu obsazeného odborníky by bez politických třenic a zbytečných rozprav stoupla a mohlo by dojít i k omezení počtu poslanců a senátorů minimálně na polovinu a v případě bezproblémovosti činnosti poslanecké sněmovny, by mohlo dojít i ke zrušení senátu.