Blatské živobytí. Kapitola čtrnáctá

Koncem ledna zavládlo jarní počasí a Peřina se pustil do natírání stromků vápnem. Když postoupil k řadě jabloní, táhnoucí se podél plotu, všimnul si dvou chudinek v zimácích, stojících u vrátek do zahrady. „Nic nekupujem, protože

Viděl, že jedna chce něco říci, ale protože ji vůbec nerozuměl, položil si dlaň za ucho a zakřičel. “Tišeji by to nešlo?“

Teprve až když k nim popošel, z nesrozumitelného skřehotání pochopil, že se ptá, zda je nepozve dál.

„To jste uhodla. Moje manželka je měkkosrdcatá a vábení snadno podléhá." Rozhlédnul se vpravo i vlevo ulicí a trochu ho uklidnilo, že v dohledu nespatřil žádnou dodávku. "Co vlastně nabízíte?“

„Boží lásku a spasení. Jsme Svědci Jehovovi.“

"A co za to chcete?"

"Nic. Navíc vám darujeme Strážnou věž." Od kolegyni si vzala tašku a z ní vytáhla časopis.

„Proč tak hvízdáte?“

Ukázala si na krk zamotaný do šály. „Mám slavíka.“

„Proč nemluví kámoška?“

„Je hluchoněmá.“

„ Co to máte za Boha, když vás místo odměny, za to, co všechno pro něj děláte, týrá?" Vrátil ji časopis. "Na vsi neuspějete. Tady jsme od života naučený nejdřív koukat, kolik to hodí."

„Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“

"Pak je horší než komouši. Těm stačilo kývat a nechali lidi v klidu žít. “

Nasadil výraz, po kterém se ještě víc scvrkly a o krok couvly. „Nechcete koupit zázračné nádobí? Dám vám ho se slevou." Poslední větu jim však už říkal do přihrbených zad.

Když natřel poslední jabloň, zbytek vápenného roztoku vylil ke kořenům. U studny kýbl vypláchnul a širokým rozmachem vodu chrstnul na trávník. V dokořán otevřeném okně nastavovala manželka obličej slunečním paprskům. "Zítra má sestřenice z Krtel svátek. Co se takhle za ní, když máme nové auto, vypravit?“

„Musím s myslivci do špitálu. Maier je na tom mizerně a tak mu jedeme dát poslední sbohem. Protože přijedou i městští, zaplatím Markovi první splátku.“

„Jestli myslíš peníze v hrnečku, tak za ně jsem nakoupila záclony. Přivezli je rovnou z výroby a byly s pádesátiprocentní slevou.“

Hlasitě vzdychnul a zvednul oči k nebi. „S boží láskou to nemusíš zas tolik přehánět.“

Sešli se u vchodu nemocnice. Šipky s nápisem onkologie je zavedly ke vchodu do nevábně vypadajícího pavilonu, kolem kterého byly o zeď opřené tyče s cedulkami "pozor, padá omítka". Jen co vešli do vestibulu, Kubík vyvalil oči na pacientku v županu, která v koutě střídavě kašlala a šlukovala cigaretu. Kolem procházející sestřička si jeho výraz vyložila jako bezradnost a zeptala se, za kým jdou.

„Hledáme pana Maiera.“

„Jo, šmaták Maliger. Pokoj číslo osmnáct.“ Spočinula pohledem na myslivecké uniformě Peřiny a Kubíka.

"Tak on je nimrod? Tím se to vysvětluje."

„Jsme tu za Maierem, ne Maligerem.“

Rozesmála se. „To my si je tak jmenujeme. Má zhoubnej, tak je maliger a protože popleskává sestřičky, je šmaták. Mít nezhoubnej, byl by beniger a druhý jméno by nepotřeboval, protože těch je málo. Jdu tím samým směrem, tak se mě držte."

Roztančenou chůzí je vedla až na konec dlouhé chodby a při tom si pořád dokola prozpěvovala, "kdepak ty ptáááčku, hnííízdo máááš, kdepak ty ptáááčku hnííízdo máááš". Když míjeli dveře toilet udělal Marek na Peřinu výmluvné gesto a oddělil se.

Venca ležel na pokoji s pěti, stejně mizerně vypadajícími, pacienty. Na kostnatých tvářích propadlá a popelavá kůže zvrásčitěla a delší dobu neholené vousy z obličeje trčely jako ostny. Svobodník se mu podíval při pozdravu do očí a v nepřirozeně roztažených zorničkách uviděl místo jiskry života jen šedivou prázdnotu. Sevřel se mu žaludek a byl rád, že je zanedlouho vyhnala sestra, která do pokoje přivezla vozík s infuzí.

 „Bylo mi na omdlení. " Postavil se k pootevřenému oknu a kapesníkem otřel zpocené čelo.

"Všichni do čtrnácti dnů umřou a ta, co kašlala u vchodu, tam bude do týdne." Kubík se zatvářil nešťastně. "Není nad to, když je člověk nevědomej."

„ Viděli jste, jak rychle sešel? A to jsme ještě před čtrnácti dny spolu pili na Chlaně." Peřina se pousmál. "Viděl jsem ho jako první."

"Na jakého Chlaně?" Svobodník se na Tondu tázavě kouknul.

"Jednou se nech do revíru přivezt a když budeš v pití s námi držet krok, tak máš taky šanci ho spatřit."

"Chodí po návsi jak bílá paní?"

Peřina se hlasitě rozesmál, ale pak mu došlo, kde je a chytil se za pusu. "Zespodu desek jsou nalepené štítky s nápisem "Kontroloval Chlaň" a kdo spadne pod stůl jako první, tak ho má."

„To je dobře, že jste na mne počkali. Zaskočil jsem k primáři. Známe se už léta.“ Jako na povel se po první větě otočili k přicházejícímu Markovi. “ Má rakovinu jater v hodně pokročilém stadiu. Břicho mu drenují a bolest tlumí narkotiky. Dávají mu pár týdnů.“

Když se to navečer dozvěděla hospodská, přitiskla k očím zástěru a otočila se ke dveřím právě ve chvíli, když se do široka otevřenými dveřmi jen taktak protáhnul tlusťoch, doprovázený starším pánem v klobouku a brýlích.

„Hledáme pana Peřinu nebo Voborníka.“

„Máte je tu oba.“Ukázala k mysliveckému stolu.

„ Myslivci neoprávněně zabrali chalupu platnému dědici pana Herzy.“

Voborník chtěl vyskočit, ale Peřina mu včas položil ruku na rameno.

„Chalupu nám děda Herzů odkázal, dědické řízení řádně proběhlo a kromě toho jsme ji nechali důkladně opravit.“

„Máme svědectví, že když závěť psal, nebyl při smyslech.“

„To teda ne.“Hospodská ho rázně přerušila. “Byl do poslední chvíle čilý a myslelo mu to víc, než leckomu tady.“

„Od pana Bašty víme, že předstíral úmrtí a někoho nutil, aby zvonil umíráčkem. Normální člověk se takhle před smrtí nechová. Náklady na opravu, podle doložených faktur, samozřejmě vyrovnáme.“

„Domek jsme právoplatně zdědili.“

„Máte závěť?“

„Je uložená u doktora Háchy ze Soběslavi.“

„Minulý víkend byl vykraden. Sebrali mu počítač a část dokladů. K vaší smůle zmizela i poslední vůle.“

„Co od nás vlastně chcete?“ Peřina vypadal zlomeně.

„Odevzdejte klíče a do doby soudního rozhodnutí se vchod zapečetí.“

„Jakým právem?“

Advokát zalovil v diplomatce a ukázal Peřinovi papír s hlavičkou. „Klíče mám doma.“

„Budeme se obtěžovat.“

Voborník počkal, až se za nimi zavřely dveře. „Nechci malovat čerta na zeď, ale o klub jsme přišli a za opravu v hodnotě čtvrtmilionu nám dá proti fakturám dvacet tisíc."

„Tak co?“ Spustil na Peřinu, jen co se objevil ve dveřích.

Ten před něj položil list papíru. "Založ to do šanonu. Doklad o převzetí klíčů."

„Ten tučňák je opravdu příbuzný dědy?“

„Viděl jsem jeho doklady.“

Štítivě vzal potvrzení mezi dva prsty a s nataženou rukou se pokusil přečíst strojem napsaný text. Kriticky kouknul na stropní svítidla, za jejichž skly zůstaly od léta vrstvy mrtvých much, povstal, ruce vrazil hluboko do kapes kalhot a začal přecházet sem a tam s výrazem škodné číhající na kořist. "Musíme zavolat Markovi."