Blatské živobití. Kapitola třináctá

Marek se po novotou vonící střelnici rozhlížel s neskrývaným uspokojením. Vysoká i nízká věž u skeetu měly srubovou konstrukci a stejné bylo i zastřešení střeleckých stanovišť na trapu. Položil ruku přes ramena Svobodníka. "Odvedl

Děda bafnul a kouknul na Peřinu.

„Jen co přišel, máte bažantnici, střelnici, plno kazatelen a ještě se tváří, jako by to byla vaše zásluha. “

„Jiného by už dávno zavřeli. Beton a železa přivezli jen tak z Temelína, u vrhaček taky zapomněli na fakturu a výkopy vybagrovala a vybetonovala parta ženistů v rámci výcviku. Dnes jsme skládaly do  Maierovy stodoly hromadu nádherných cen, které dostal jako sponzorské dary.“

"Umí v tom chodit." Zabafal a s úsměvem sledoval Marka, mířícího k bedně s pivem.

Sednul k Pepovi Buzků a jedno si nechal otevřít. Dal ho k puse a jak se zaklonil, padly mu oči na stožár. “Vlajka tu je na výstrahu a vy tam pověsíte sovětskou.“

Wagenknecht se pousmál. "To jsem tam měl dát Maierovy spartakiádní trenky? Jiný červený hadr prostě nebyl."

Voborník ji beze slova stáhnul, loveckým zavírákem srp s kladivem vyříznul a vlajku zase na stožár vrátil. Wagenknecht červené kolečko se žlutým srpem a kladivem sebral a ukázal Markovi. "Vo co de? Obyčejný vercajk."

Řidič na sklopené sedačce spal a Peřina mu přivřeným oknem poklepal na rameno.

„Máme tu nějaké náboje.“

"V kufru." Otevřel jedno oko. "Není zamčený."

„Kolik stály?“ Zeptal se za ním stojícího Marka.

„Kvůli rozmazanému potisku byly určené k likvidaci."

"Proč je neprodají se slevou?"

Ukázal na štítek s nápisem Trap U.S.A. "Berte si po čtyřech krabičkách, to vám na skeet i baterku postačí."

Peřina se postavil k plnému kufru jako první. "Dokud jsme v houfu, v sobotu jsme zváni do Hlavatců na kachny."

Rozestavili se podle vylosovaných čísel a Peřina i Maier na sousedním štontu prošli k rybníku průsekem v  rákosí. Početné hejno si je z prostředka hladiny zvědavě prohlíželo, ale když se od hráze odrazila pramice s hospodářem, pozornost přesunuly na ní. Plula pomalu, protože se bidlem střídavě odpíchnul a pak s ním bouchnul do dna lodě. Když se k nim přiblížil, křižováním hladiny udržovaly bezpečný odstup. Byly zvyklé, že je chodil do voliéry krmit a tak si bezstarostně štěbetaly a potřepávaly křídly. Sehnul se ke dnu lodě pro velkou řehtačku a nad rybníkem zavládla velikonoční nálada.

"Jdu plést pomlázku." Skrz řídké rákosí uviděl Maiera, jak v předklonu zvrací.

"Nevím, jestli bleju z chlastu, nebo týhle nový myslivosti." Nabral do dlaně vodu a omyl zvratky pod nosem a na bradě.

"Na rozdíl od tebe vím, že mi je určitě šoufl ze včerejšího střílení. To byla ostuda. Já, král honů a netrefím jediného."

Nad duby na hrázi se mimo dostřel objevila osamocená březňačka a dokud letěla přes rybník, z břehů ji provázela postupná salva. Když hospodář zjistil, že ani výstřely hejno nezvednou, od pramice se ozvalo trojí zatroubení.

Obsazené židle byly natočené k dědovi Herzů a hospodská se opírala lokty o nálevní pult.

„Na prostranství za naší posádku přijel cirkus a nádherně malované plakáty zlákaly i nás. V cirku se sedělo, stejně jako v kině nebo v divadle, na zemi. Představení zahájil šikmooký obr, který zvedal těžké balvany a po něm se stejně urostlý chasník pral s medvědem. Korejský Muromec přetrhal řetězy a přelámal silné trámy a když se objevili boxeři, tak do sebe bušili, dokud jeden nelehnul v kaluži krve. Při jiu-jitsu jednomu natrhli ucho a druhého odvezla sanitka. Čím větší surovost, tím větší jásot obecenstva. Představení skončilo nekonečným aplausem, ale jak jsme později zjistili, nás čekalo ještě pokračování. Náš tábor se znelíbil opilému zápasníkovi, který po znehybnění strážného vytrhnul zamčené dveře a vnikl do naší ubikace. Vojáky strhával z postelí jako loutky a když se na něj někteří vrhli, lítaly vzduchem i palandy. Když se objevil přivolaný policajt, jako zázrakem zkrotnul. Nechal si ruce svázat provázkem a odvést jako ovce. Kdyby se bránil, přišel by o hlavu.

„Taky nás navštívil v Kobe žijíci rodák, pan Kočvara, majitel největšího pivovaru ve městě. Omluvil se, že z důvodu nemoci nepřišel dřív a začal náš tábor zásobovat lacinějším pivem.

Člověk by řekl, že v zemi, kde se každý usmívá, nemůže být špatností. Na jedné z procházek jsem, znaven vedrem,  usedl u cesty a závan ke mně donesl příšerný zápach. Rozhrnul jsem křoviny a uviděl mrtvolu ženy, se kterou doslova hýbali červi. Další otřesný zážitek jsem zažil krátce potom a nedaleko tábora. Míjel jsem policejní prefekturu, když se ze dvora ozval křik. Skulinou v plotu jsem spatřil do půl těla nahého Japonce utíkajícího kolem budovy. Ve výklenku ukrytý kat mu nastavil nohu a dříve než ten ubožák upadl,  širokým mečem ho sťal.“Děda se rozhlédl po ztichlém lokálu.“Moc už toho nezbývá a vyrazím na dlouhou cestu.“

V den slavnostního otevření vyhrávala po Vlastiboři z amplionů hudba a byla slyšet i na střelnici. V rytmu písně Hej rup Peřina s Wagenknechtem nesli kovovou tyč s předuzeným a do alobalu zabaleným pašíkem a vyhýbali se lavicím a stolu s cenami pro nejlepší střelce.

„Už pětkrát jsem stál frontu na barevný televizor." Maier žádostivě kouknul na karton s nápisem Oravan. "Umět tak střílet aspoň jako Hoňvoda." Tyč položili do držáků nad ohněm a zapnuli pohon otáčení.

“Kolik máte těsta na cmundy?“

Hospodská ukázala na velký hrnec přikrytý pokličkou.

„Začněte smažit. Podívejte na tu šňůru aut.“ Peřina ukázal k příjezdové cestě. „Jak Čecháček uslyší, že je něco zadara, tak nesmí chybět, i kdyby ho to mělo stát majlant. Kvůli mrazáku budou chtít střílet i báby, co to v životě nedržely v rukou.“

„Co nedržely?“ Wagenknecht vyndal z kapsy Ferdu Mravence s Beruškou a mačkáním ho přiměl k přirážení.

„Že tě to furt baví.“ Vyrazil k narůstající skupině s brokovnicemi. „Připravte si lovecký lístek a členský průkaz.“

„Je tu televize.“ Volal na něj Maier.

„Co je mi to platný. Ta mi pane říkat nebude.“

„Přijeli tě filmovat, chápeš? Kontrolu vezmu za tebe.“

„Máte to tady moc pěkné, soudruhu…“

„Peřina. Jsem myslivecký hospodář.“

„Točíme krátkou reportáž pro regionální zprávy. Zeptám se vás, jak dlouho a proč jste střelnici stavěli. Promyslete si odpovědi.“ Kývla na vyžilého muže v baretu.

„Zaber to tak, aby byla v pozadí střelnice a vy se natočte k břízkám." Peřina se odvrátil. "Kam to, člověče, koukáte?“

„Říkal jste k břízám.“

„Myslel jsem tyhle.“ Ukázal za sebe.

„To jsou osiky.“

Reportérka přizvedla mikrofon „mám před sebou předsedu mysliveckého sdružení...“Peřina odstrčil ruku před obličejem.

“Předsedu zavolám. Frantóó.“

„Přeřekla jsem se. Promiňte.“

„Pozvali jsme k mikrofonu hospodského mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř, soudruha Antonína Peřinu.“

„Jsem hospodář.“

„To se mi snad zdá.“ Zaúpěl režisér.

„Pozvali jsme k mikrofonu hospodáře mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř. Soudruhu Peřino, kdy jste přišli na nápad postavit střelnici na asfaltové holuby?“

„Když tu byl v létě Němec na odstřelu srnců.“

„Němce vynechte.“ Režisér se zatvářil otráveně. “Řekněte jenom v létě.“

„To byl východní.“ Namítnul nesměle.

„Pozvali jsme si k mikrofonu hospodáře mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř. Soudruhu Peřino, kdy jste přišli na nápad postavit střelnici na asfaltové holuby?“

„V létě.“

„Proč zrovna střelnici?“

„Už není do čeho střílet.“

„To neříkejte. Mluvíte do televize, kterou sledují milióny diváků a ti si budou myslet, že jste všechnu zvěř snědli.“

„Co mám říct?“

„Řekněte, že střílíte raději do terčů.“

„Pozvali jsme si,“ reportérka začala naučenou písničku a režisér se chytil za hlavu.

„Nezačínej pořád od začátku. To se setřihá.“

„Proč zrovna střelnici?“

„Střílíme raději do terčů než do zvěře.“

„Jak vidíte, ve Vlastiboři nesedí se založenýma rukama, ale iniciativně si život na vsi zpříjemňují.“ Zhluboka oddychla.

„Stačí. Udělej ještě pár záběrů střeleného holuba a finíto.“ Nadzvihnul baret a kapesníkem otřel zpocenou pleš.

“Kolik to hodilo?“ Voborník se chystal ke střelbě a sundaval z pušky řemen.

„Dvě stovky. Jsou milé, ale všem myslivcům, co to ve zprávách uvidí, budu k smíchu. Musel jsem říct, že se nám tohle líbí víc než střílení zvěře.“