Blatské živobití. Kapitola jedenáctá.

"Tři muži bez koupací čepice se potápějí a když se vynoří, jen dva mají mokré vlasy. Jak je to možné?" Wagenknecht se rozhlédl po lokále. "Nevíte? Třetím byl tady děda." Ten přejel dlaní po pleši. "Na to znám jednu židovskou moudr

Vytáhnul ze šosu fajfku s pytlíkem tabáku a začal s pěchováním.

Hospodská před něj postavila půllitr. "Přece si ji nenecháte pro sebe."

"Když Pán Bůh stvořil živočichy, začal rozdělovat roky života. Člověku, opici, oslovi a psovi dal stejně po čtyřiceti. Adam protestoval s tím, že jako Pán tvorstva by měl dostat víc. Bůh vyhověl, zvířatům život zkrátil a nám přidal. Od té doby žijeme čtyřicet let celkem spokojený život člověka. Pak přijde život osla, kdy na hřbetu snášíme na svou hromadu majetek. Následuje život psa, to na každého, který se k ní jen přiblíží, vrčíme. Na konec žijeme jako opice, chodíme ohnutí a jsme, jako teď já, cílem vtipů a posměchu." V čepici pěny udělal hřbetem dlaně místo pro napití. "Oplatím hádanku. Víte proč Japonci neztráceli klíče? Neměli je. Všechny dveře byly bez zámků. Dokonce i u obchodů a zboží vystavené na chodnících na noc neuklízeli. " Cikán Dobře se zatvářil, jako kdyby uslyšel o ráji. "Věřili v Budhu, ale tím to nebude. My máme v desateru nepokradeš a koukněte kolem sebe. Báli se trestu. Zloději se za každou krádež amputovaly prsty, až neměl čím krást. Za první malou zlodějnu přišel o článek malíčku. Za další rovnou prst nebo i dva. Podle závažnosti. Cikán schoval ruce do kapes. „ Za těžké zločiny, jako přepadení nebo vraždu, poprava."

„Něco se žene, měl jsem to jen tak tak.“ Kubík se rozhlédl po lokále. „Dobře, že je vás tu tolik. Mám vyřídit, že se fena už zase hárá." Kývnul na hospodskou. "Když tu jsem, jedno dám.“

„Všiml jsem si, že po setmění se na jednom návrší nad Kóbe objevovalo množství světýlek a tak jsem se tam vypravil. Ve háji byly vedle sebe naskládány urny s fotografiemi dětí a u každé hořela svíčka. Mrtvé spalují , protože je málo místa pro pohřbívání do země. Zemřel- li chuďas, byl obřad prostý. Nebožtíka v bílém rouchu obalili rohoží a ovázali provazy. Na hřbitov ho přenesli na ramenou dva funebráci a za nimi šli pozůstalí. Když pohřbívali majetného, v čele průvodu nesl zřízenec pohřebního ústavu dlouhou bambusovou tyč s modlitbou. Za ním jela skupina kněží v rikšách a nosítka se zesnulým nesli čtyři muži. Seděl v bedně s otvory, aby ho bylo vidět. Pokud vlastnil koně, toho vedli za nosítky a za ním následovala všechna zvířata z jeho domu. Pes, kočka, pták v kleci, had a tak dále. Teprve po nich šli pozůstalí. Na rozdíl od našich pohřbů nehrála hudba a chyběly věnce s květinami.  Na závěr přidám něco povzbudivějšího. Pozvali nás do místní školy, kde jsme žákům zazpívali lidovky a oni nám předvedli japonský folklór.  Ve sborovně jsme uviděli na zdi obraz Štefánika, kterého si vážili jako slavného hvězdáře, vědce a přítele Japonska. Když jsme řekli, že je to náš rodák, všichni se ukláněli."

Kubík se sklonil k seběhlým kočkám a  té nejtlustší pohladil lesklou  srst na hřbetu. Čumáčky se jim do hrnce jen taktak vešly a těla připomínala loukotě kola bez obruče. Vědomí, že co nestihnu, to vypijou ostatní, způsobilo, že mléko přímo hltaly a  ani po vrznutí vrátek hlavu od jídla nezvedly.

„K čemu tolik koček?“                                                                                                                                       „Aby dopily mléko od kozy. Tu chovám, aby dojila zdravé mléko pro manželku. Proč držím manželku?  Nevím. Před vánoci ty největší klepnu do hlavy ocílkou a kožky prodám.“                                                      „Není ti jich líto?“                                                                                                                                                          „Za peníze si koupíme pod stromeček navzájem bačkory s kožešinkou a  když do nich vklouzneme, jako by s námi pořád byly."

"V krámu se ta tvoje chlubila, že jsi stvořil elixír mládí. Doma teď furt slyším, podívej Kubík, má sedum křížků a jak mu to šlape."

"Míval jsem po večeři místo mélšpajzu záchodovou mísu. Abych měl klid, udělal jsem čurítko a tím to začalo. Názorně předvedu, ale zuj si boty."

"Co to je za ptákovinu?" Překvapeně koukal na rouru trčící z podlahy.

Kubík ho vytáhnul z kalhot a v pokrčeném postoji se vyčural do trychtýře. "Ptákovina by se tomu taky dalo říkat, ale už jsme si zvykli na čurítko. Jaks viděl, dolů rourkou, pak skrz zeď a zemí až do bedny s pískem a chlorovým vápnem."

"Chápu jak to jde dolu."

"Přiveď manželku a předvedu, jak to jde nahoru." Dveře z kuchyně práskly do šatníku.

"Přestaň s vytahováním a radši to spláchni vodou. "

"Nebudu dělat záchod v ložnici, když je na chodbě s růžovými kachlíčky." Přezíravě si prohlédl Kubíkovo dílo. "Stejně nevěřím, že by to pomohlo."

"Protože jsi neznaboh. Nadarmo se neříká, víra tvá tě uzdravila. Když ráno budík udělá cink, cink, zvedneš na nohy metrák. Proč bys večer, na cvrnk, cvnk, nepostavil deset deka?"

"Podle sebe soudím tebe? Pane Peřina, přesvědčte ho, ať zase říká vole. Jako kdybych tu měla cizího."