1 700 000 000 000 korun českých

Za dva roky budou dva. Za dalších osm let to už budou tři biliony.  Kam vede takové hospodaření? K úpadku. Kdo nás po takové cestě vede? Politici. Proč to dělají? Aby získali hlasy voličů. Proč je potřebují? Aby získali  politickou moc a zneužili ji k osobnímu obohacení. Jak to praktikují?

Prostřednictvím státních zakázek. Dostane ji ten, který splní kritéria. Tím nejdůležitějším ovšem je, kolik za ni bokem dá a do jaké míry je na něj spolehnutí. Během let se vytvořila spolehlivá parta, kde jedna strana ví, kolik procent je třeba té druhé dát a ta zase ví, že té první může věřit, že nepodrazí. Na výnosnou hru se dívá ještě hráč třetí, pauzírující. Je si dobře vědom, kolik miliard se stěhuje pod jednacím stolem z jedné strany na druhou. Může ale jen koukat, maximálně tak sebrat nějaký ten udrolený drobek. Prozradit, co vidí a o čem dobře ví, nemůže, protože tím by připravil o šanci i sebe, až jednou přijde. Hromadí relativně nevinné hříchy inkasujícího konkurenta, které mu až přijde čas mohou podrazit nohy, ale současně nesmí ohrozit samotný princip vysoké hry. Trpělivě čeká na svoji chvíli, která podle ústavy přichází periodicky. To se pak začne za účasti voličů hrát známá dětská hra "krabice, hýbejte se", která se, když ji hrají dospělí, nazývá volby.

Něco jiného však nastává, když se do hry dostane vysoký trumf, který se objevuje jen zcela mimořádně. Jednou je to zakázka na likvidaci nebezpečného odpadu za 200 miliard, dnes dostavba Temelína za 400 miliard. Pokud začne vážně hrozit, že bude přiklepnuta ještě během partičky současné, tak se hříchy hrající strany vytasí předčasně a začne se hrát o předčasné volby. Pro nadšeně přihlížející občany-voliče se najde nějaká vhodná kamufláž, nevěra, milenka, zneužití pravomocí a když  k tomu podplatí i média, úspěch je zaručen. Konkurent je od hracího stolku vystrnaděn a zároveň se mu nasadí i psí hlava. Úřednickou vládu, jako možné řešení vládní krize, politické strany odmítnou a protože bez podpory Parlamentu by nebyla funkční, tak se o ní přestane uvažovat. Předčasné volby zase vyhraje ten, který nejvíc naslibuje. V době hlubokého zadlužení a hospodářské krize si takovou taktiku mohou dovolit výhradně strany levicové. Kdyby to samé slibovaly strany pravicové, působilo by to silně nevěrohodně a nejspíše by nejen nové hlasy nezískaly, ale navíc by i o ty skalní přišly.

Politika je vysoká hra. Premiér Nečas o ní mnohé prozradil, když se obracel k poslancům ostatních politických stran. Ptal se jich, co je výjimečného na tom, že "trafikami" zakoupil tři hlasy, které mu chyběly k protlačení zákona. Stejně tak by se na ně mohl obrátit s jinou otázkou. Copak vy jste nepředražovali ceny státních zakázek s cílem naplnit stranickou kasu a kapsy svoje? Na tohle vystoupení zatím bohužel čekáme. Netroufne si ho vyslovit vazebně stíhaný Mudr Rath, ani jiní odsouzení, neřekne to ani pan Nečas, odstupující z funkce premiéra. Do té doby bude jen jeden lump střídat druhého a budou padat jen hlavy obětovaných pěšáků, byť třeba s jenerálskými epoletami.

Pan premiér Nečas odchází a nám nezbývá než, jak se v takové chvíli sluší, radostně zvolat "Lump je mrtev, ať žije lump".