Jak multikulturalismus vysává Evropě duši

Když skončila Druhá světová válka, svět byl otřesen hrůzami, které se odehrály. Politika appeasementu zklamala, stejně tak jako předtím politika militarismu.

Bylo jasné, že toto kyvadlo určující některé politické cíle a metody se opět vychýlí.

Střih a jsme v jednadvacátém století. Svět je vzájemně propojen digitálními technologiemi. Zprávy jdou z jednoho konce světa na druhý takovou rychlostí, že co dříve trvalo celé týdny i měsíce, stíhá se za minuty, ne-li vteřiny. A kdesi za tím vším bují a rostou vředy. A právě o těchto vředech pojednává tento článek.

Když skončila Druhá světová válka, svět se chtěl aktivně postarat o to, aby se ty hrůzy čtyřicátých let dvacátého století již neopakovaly. NATO, EU, dvě největší organizace jsou dětmi poválečné Evropy té doby. Čas ale šel dále, svět se v důsledku rozvoje zmenšoval, až jsme se prakticky dostali do fáze, že živě můžeme sledovat útok na dvojčata v New Yorku roku 2001, a nebo tsunami v Japonsku.

Jak je svět propojenější a menší, začaly se v důsledku toho smazávat dříve tak viditelné státní hranice. Objektivně nevymizely, ale začaly některým lidem připadat zbytečné. Spolu se zmenšujícím se a propojenějším světem totiž začal růst vliv multikulturalismu.

Multikulturalismus je směr, který na počátku hlásal názor, že v jednom státě mohou žít různé skupiny i jednotlivci, mající rozdílnou kulturu a zvyky. A že toto promíchání ve výsledku může být při správné politice pro stát přínosné.

Jak se svět zmenšoval, nejen multikulturalistům přišly státní hranice v EU pro život zbytečné. Hrozba komunismu pominula a spolu s ním i řada nebezpečí, jak z východu, tak ze západu. Idea o tom, že již není v Evropě nebezpečí, se rozšířila napříč kontinentem.

Právě v této době klidu se redefinoval multikulturalismus, který přestal hlásat, že v jednom státě mohou žít skupiny a jednotlivci, ale začal rozšiřovat tezi, že všude mohou žít jedinci i skupiny s rozdílnou kulturou. A právě u této teze dnes jsme.

Na počátku 21. století došlo v globální politice ke změně. Realita vytasila své růžky a ukázala, že svět bez konfliktů a Evropa bezpečná je jen dočasná iluze. Představa krásná, ale neaplikovatelná ve skutečných barvách.

Jenže právě v té době již byl multikulturalismus zakořeněn i v politice. A když tedy začaly některé kultury samy dělat problémy, očekávalo se, že se multikulturalismus opět změní na základě odehrávající se skutečnosti.

Ten problém konkrétně způsobil islamismus. Multikulturalisté na to prvotně reagovali žádostí o změnu přístupu muslimů ke svým radikálům. Bohužel úspěch byl minimální. Právě v té době měla nastat ona redefinice multikulturního pohledu na svět. Jenže ouha, nestalo se tak.

Naopak, multikulturalisté začali obhajovat svůj pohled na zachování politiky korektnosti vůči jiným kulturám, což dospělo imigrantskou krizí roku 2015 do absurdního bodu, kdy ve své víře, že Evropa je multikulturní, začali ostatním státům přikazovat přijímat toliko uprchlíků, kolik jich do EU přijde.

K ad absudrum se nedostal jen pohled na přijímání cizích národností, ale i přístup větších státních útvarů jako Německo nebo Francie, které otevřeně začali přikazovat ostatním státům v tomto problému postupovat stejně jako oni, a tím se otevřel další bující vřed. Rostoucí názor, že není potřeba v Evropě států (tedy konfederace) se dostal do konfliktu s pohledem konzervativců, že státy mají právo sami rozhodnout, nakolik multikulturní budou.

A právě to je středobod problému. Víra některých, že Evropa jako celek složený z jednotlivých států je přežitek minulosti, který EU změnila. A křehkost multikulturalismu, který se za každou cenu chce nyní udržet u moci, ač realita mu zabodává nůž za nožem do zad.

Nutno podotknout, že státy bývalého východního bloku nejsou jako státy západní Evropy. Rozhodně ne co do mentality lidí. Tím vzniká střet západu s východem v pohledu na klíčové otázky, čímž na východě roste skepse vůči EU a tím se tzv. jednotná Evropa opět rozpadá na různě smýšlející celky, které nebudou chtít pokračovat v nastalé politice.

Snaha EU okrást jednotlivé státy o svém vlastním sebeurčení (přeci jen se rojí snahy rozhodovat o nás bez nás), a tedy je připravit o jejich duši, nemůže mít úspěch, neboť jednotlivé evropské státy mají hluboké historické kořeny a na základě toho i rozdílná přesvědčení, takže se ve výsledku proti těmto snahám postaví. Doprovázeno to bude zvyšující se vlnou patriotismu, nacionalismu, a vůbec vychýlení se k opačným extrémům, než které zastává současná EU. Politicky do popředí se tak dostanou silné autoritativní osobnosti, co dokáží odolat nátlakům a zároveň i nátlak pro naplnění svých idejí umí vyvolat.

Cílem toho samozřejmě bude stát se samostatným subjektem, nijak neparticipujícím na Evropské unii jako její řádový člen.

Co říci tedy závěrem? Evropa se v současné době bude velice měnit. Otázka zůstává, nakolik se bude měnit myšlení politiků (například v rámci multikulturního pohledu na svět). Pokud značně, má Evropa jako celek nějakou šanci. Pokud vůbec, dojde ke dvěma scénářům. K obměně politiků v jednotlivých státech za takové, kteří budou hlásat radikální postoje svých volitelů a nastavení kormidla zemí proti EU. A postupnému zabití multikulturalismu těmi, které sám obhajuje a chrání. Následně jeho vymýcení, stejně jako vymýcení těch, kteří i tiše souhlasili s tím, aby stát takovouto politiku naplňoval.