Azurové pobřeží 11. Nice, Anglická promenáda

Zatímco sportovní svět sleduje zimní hry, mám pro vás tip na rok 2030: Nice. Ano, správně – město na Azurovém pobřeží bude hostit část Zimních olympijských her. Nice se tak do historie zapíše nejenom horkým létem a chlazeným rosé.

Už jenom představa, že na vrcholcích nedalekých Přímořských Alp se bojuje o medaile ve sněhu a dole na Anglické promenádě fanoušci chytají bronz pod palmami (v únoru tady klidně může být i 15 stupňů – nad nulou), je fantastická. Nice zkrátka umí spojit nemožné.

Neplánované rande s Anglickou promenádou (Promenade des Anglais)

Jestliže se říká, že Staré město (Vieux Nice) je srdcem města, pak Promenade des Anglais je jeho duší a výkladní skříní. Stačí vyjít z úzkých uliček, přejít silnici a najednou se před vámi rozprostře až omamný prostor.

Moje první setkání s proslulou Promenade des Anglais nebylo dopředu naplánované. Stalo se to před pár lety, kdy jsme přijeli z Cannes na letiště o pár hodin dřív, a místo abychom znuděně pozorovali odletové tabule, udělali jsme to nejlepší rozhodnutí: kufry putovaly do úschovny a my jsme naskočili na autobus (dneska už můžete naskočit i do tramvaje) směr centrum.

Za pár minut jsme tam stáli. Bylo to jako střih ve filmu. Vteřinu jste v letištním shonu a vteřinu nato se před vámi otevře nekonečný pás azuru. Sedm kilometrů elegance, palem a mořského vzduchu… Pokud patříte k milovníkům filmů, je vám také hned jasné, proč si tvůrci s takovou oblibou tuhle ikonickou scenérii vybírali (a vybírají) pro své snímky. Já jsem si tady třeba hned vybavila Jean-Paula Belmonda v krimi komedii Policajt nebo rošťák...

Malá praktická vsuvka

Pokud byste chtěli můj nápad s úschovnou zavazadel zopakovat, je dobré vědět, že ta „klasická“ letištní úschovna, kde vám za pár drobných schovají kufr do regálu, už je spíš minulostí. Dnešní bezpečnostní opatření a modernizace letiště to trochu zkomplikovaly. Služby úschovny sice existují (často jako externí boxy nebo speciální pulty), ale počítejte s tím, že cena už není úplně symbolická. Přesto to za ty tři hodiny na promenádě rozhodně stojí!

Modré židle jako čestná lóže

Když se řekne „promenáda“, každý si vybaví ty ikonické modré židle (Chaises Bleues). Jsou rozeseté podél cesty a vábí vás k zastavení. Nice vám tím říká: „Nespěchej. Sedni si a koukej na tu modř.“

Sednout si na ně s vědomím, že mi za chvíli letí letadlo, a jen tak pozorovat horizont, byl neuvěřitelný luxus. I když jsem se v průběhu času na Anglické promenádě ocitla několikrát, ten první pocit, ten se už nikdy nesmaže. Pro mě to vlastně bylo (a pořád je) jako takové čestné místo v tom největším přírodním kině na světě…

A jako všechno na světě, i židle na promenádě mají svou historii a já ji alespoň bleskově připomenu: původně tady byly židle proutěné (to bylo ve 30. letech minulého století) a za posezení se účtoval poplatek. Židle v podobě, jak je znáte, spatřily světlo azurového světa v roce 1950, autorem byl vynálezce Charles Tordo. Jak šel čas, a s ním přicházely moderní materiály, zdokonaloval se i design. Současný model je z roku 1999, pod návrhem je podepsán architekt a urbanista Jean-Michel Wilmotte.

Proč zrovna „Anglická“

Když tam tak stojíte a koukáte na ten nekonečný azur, vůbec se nedivíte těm prvním návštěvníkům z 19. století, že byli tak nadšeni. V té době bylo Nice oblíbeným zimoviskem evropské šlechty, zejména té britské. A právě tady se zrodil název promenády. Zimy v Anglii byly sychravé (ostatně jako u nás teď), a tak bohatí Angličané si užívali sluníčko a příjemné klima na Azurovém pobřeží. Traduje se, že jednu obzvlášť tuhou zimu dorazilo do Nice hodně nezaměstnaných místních lidí a angličtí aristokraté, aby jim dali práci a sobě pohodlnou cestu na procházky podél zátoky Baie des Anges (Andělská zátoka), výstavbu této cesty financovali. Tak vznikl Chemin des Anglais – Anglický chodník, ze kterého se postupem času stala tato velkolepá sedmikilometrová tepna (své jméno dostala v roce 1824).

Hotel Negresco: Kde dal Dalí sbohem nudě

A když se pak na promenádě otočíte zády k moři, čeká vás další vizuální svátek – architektura Belle Époque. Té dominuje legendární Hotel Negresco se svou nezaměnitelnou růžovou kopulí, navrženou Gustavem Eiffelem. Věděli jste, že tenhle hotel je v podstatě galerie? Uvnitř visí díla od Salvadora Dalího a v lobby vás vítá obří lustr z baccaratského křišťálu (který byl původně vyroben pro ruského cara). Hotel Negresco byl otevřen v roce 1913 a od té doby je symbolem nejvyššího luxusu – však si tady také podávaly dveře celebrity – hosty tu byli třeba už zmíněný Salvador Dalí (který se prý po lobby procházel se svým ocelotem), Grace Kelly, The Beatles nebo Elton John. Když procházíte kolem nablýskaného vchodu hotelu, máte pocit, že byste k těm plavkám v tašce měli přibalit i večerní róbu nebo smoking.

Od hazardu k informacím

Kousek dál narazíte na další výrazné stavby, jako je modernější Casino Ruhl. Je to místo, kde se mísí vůně peněz, drahých parfémů a adrenalinu. I když zrovna neplánujete vsadit všechno na červenou, architektura a ruch kolem kasina k té „promenádní atmosféře“ prostě patří. A pokud byste se v té vší kráse začali ztrácet, přímo na promenádě najdete Office du Tourisme. Moje praktická rada: určitě se tam zastavte. Nejenže vám poradí, co nového se v Nice děje, ale můžete si tu koupit i dobíjecí kartu „La Carte“ na bus a tramvaj. Je to takový bezpečný přístav pro každého, kdo chce z Nice vytěžit maximum.

TGV to není, ale trasu má dokonalou

Pokud vás sedm kilometrů chůze děsí nebo máte s sebou děti (či zkrátka jen chcete trochu jinou perspektivu), mám pro vás skvělý tip. Přímo na promenádě si můžete koupit lístek na turistický vláček (Petit Train de Nice). Je to skvělá volba – proveze vás kolem těch nejhezčích budov, ukáže vám zajímavosti a vyveze vás až nahoru na Zámecký vrch, o kterém jsme mluvili minule. Ušetříte si ty stovky schodů a výhledy z vláčku mají své kouzlo, i když už nejste školou povinní.

Místo pro tichou vzpomínku

Promenáda ale není jen o radosti a luxusu. Při procházce narazíte na památník obětem útoku z roku 2016. Je to velmi důstojné a silné místo, které vás na chvíli zastaví v čase. Člověk si tu v tom kontrastu s šumícím mořem a hrajícími si dětmi uvědomí, jak vzácné jsou tyhle chvíle klidu a bezpečí. Je to neoddělitelná součást moderní historie Nice, kterou by návštěvník neměl minout bez povšimnutí. Autorem díla L’Ange de la Baie (Anděl zátoky) je umělec Jean-Marie Fondacaro.

Pláže: Krása, která vyžaduje boty

Je samozřejmé, že když už jste na toulkách po promenádě, bude vás to nepochybně vábit dolů k moři. Pláže v Nice jsou na fotkách snové, ale mají jedno „ale“. Jsou to galets – velké, kulaté kameny. Zapomeňte na jemný písek z Cannes. Tady je to o botách do vody nebo o velmi dobré rovnováze. Fascinovalo mě ale, že místním to vůbec nevadí. Sedí na kamenech, pijí vínko, pozorují moře a někteří odvážlivci tam skočí i v době, kdy my už vytahujeme kabáty. Ten klid, který z té široké pláže sálá, je neuvěřitelně nakažlivý.

Písek mezi oblázky? Ano, existuje!

Většina lidí vám řekne, že pláže v Nice jsou prostě kamínkové a tečka. Pokud ovšem patříte mezi „pískomily“, mám pro vás malý tip. Přímo v Nice je několik soukromých pláží, které si písek dovážejí, aby dopřály hostům větší komfort. A jestliže hledáte přírodní písek, stačí popojet jen kousíček za přístav směrem k Villefranche-sur-Mer (viz Azurové cesty č. 9). Je to jen pár minut, ale pocit pod nohama je úplně jiný.

Magie, která trvá

Když porovnám Nice dnes a před patnácti lety, kdy jsem tu byla poprvé, město se samozřejmě změnilo. Je modernější, doprava je organizovanější a ubylo aut přímo u moře. Ale to nejdůležitější – ta magická atmosféra – zůstala. Je v tom něco nepopsatelného. Ten moment, kdy se opřete o bílé zábradlí, pod vámi šumí moře a nad vámi se tyčí palmy, je pořád stejně silný jako před lety. Nice se zkrátka nemění v tom, jak se v něm člověk cítí. Jako by se tu čas na chvíli zastavil, aby vám dovolil prostě jen se nadechnout.