Azurové pobřeží 10. Nice všemi smysly

Také máte při pohledu na šedou oblohu pocit, že slunce je jen mýtus z pohádek? Mám recept: Vydat se na jihovýchod Francie. Tam, kde Azurové pobřeží dostává svému jménu a kde sluníčko svítí neuvěřitelných 300 dní v roce. Do Nice.

Nice, označovaná jako královna Riviéry, je optimistická v každém ročním období a neobyčejně štědrá na nejrůznější zážitky. Je to ale také město, které vás naučí dívat se na svět z jiného úhlu. Jak říkal Henri Matisse, který v tomto podivuhodném městě našel svůj druhý domov: „Všude kvetou květy pro toho, kdo je chce vidět.“ A v Nice jich uvidíte miliony – v zahradách i v barvách fasád…

Vítejte v Nice!

Všechno to začíná už ve vzduchu. Říká se, že přistání v Nice patří k těm nejkrásnějším na světě a pověst určitě nepřehání. Pokud si navíc v letadle rezervujete místo u okénka (ideálně na pravé straně), máte výhled, který vás okamžitě naladí na prázdninovou atmosféru. A když už je letadlo blízko, blizoučko nad třpytivou hladinou, zmocní se vás dojem, že Azurové pobřeží vás vítá poněkud neobvykle – přistáním na moři… Samozřejmě, že jde o dokonalou iluzi, letiště Aéroport Nice Côte d’Azur (mimochodem třetí největší ve Francii) je totiž postaveno na umělém poloostrově a jedna ze dvou drah, ta delší, která vede rovnoběžně s pobřežím, zasahuje do moře. Už tedy přílet do Nice patří k zážitkům s přívlastkem „top“.

Bydlet v centru dění je výhra

Nice sice nabízí řadu možností, jak se pohybovat (autobusem, tramvají, taxíkem, na modrém kole…), ale já bych řekla, že je to město, které se musí jednoduše prochodit. Pokud se ubytujete blízko centra, třeba v okolí Place Masséna, ušetříte si spoustu času. Ten pocit, když večer vyjdete ven z hotelu a za pět minut slyšíte šumění moře, je k nezaplacení. Stejně jako vizuální koncert fasád v barvě terakoty a černobílé šachovnicové dlažby.

Je známo, že Nice je po stránce architektury fascinující směsicí francouzských a italských vlivů, a právě na Place Masséna je italský odkaz zvlášť patrný. Doslova magnetem pro turisty je potom fontána se sochou Apollóna (Fontaine du Soleil), u které se prostě každý musí vyfotit. V jeden moment jsem tady zaslechla pět různých jazyků a slovíčko „merci“ tady znělo často. To když lidé z různých koutů světa děkovali stylově tomu druhému, že je u Apollóna zvěčnil. V Nice se poděkování, pozdrav (zapomněla jsem ještě na „bonjour“) a úsměv prostě pořád ještě počítá.

Ať už budete bydlet v kterékoliv části města, přijďte se projít po náměstí Masséna večer a užijte si magickou hru barev svítících soch. Soubor sedmi soch, který symbolizuje sedm kontinentů a dialog mezi nimi se nazývá Conversation à Nice (Konverzace v Nice), je dílem katalánského umělce Jaumeho Plensy.

Když se z Place Masséna vydáte krátkou uličkou a náměstí necháte za zády, pohladí vám za pár minut tvář svěží mořský vzduch. Ten kontrast je neskutečný – z rušného, barevného italského „palazzo“ se ocitnete přímo na nekonečné Anglické promenádě (Promenade des Anglais). A tam na vás čeká ta pověstná azurová barva, která dala celému pobřeží jméno. Je to jenom pár kroků, ale máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiném filmu.

Svět chutí, vůní a barev - trh Cours Saleya

Než se definitivně ztratíte v uličkách, musíte projít místem, které je opravdu koncentrovanou radostí ze života, jak Francouzi říkají „joie de vivre“ – Cours Saleya. Tenhle vyhlášený trh je skutečným útokem na všechny smysly. Od úterý do neděle tu dominují čerstvé květiny (ten výběr mimóz a levandule!), které se mísí s vůní místních sýrů, oliv a koření. Tady člověk pochopí, co také znamená, když se řekne „barvy Azurového pobřeží“.

Žluté citrony z Mentonu, sytě červená rajčata a pruhované markýzy stánků tvoří kulisy, které nepotřebují žádný filtr. Můj soukromý tip: Zastavte se u stánku se Soccou, což je proslulá cizrnová placka prodávaná přímo z obrovských pánví. Chutná nejlépe jen tak „z papíru“ a je to ta nejautentičtější svačina, jakou si v Nice můžete dopřát. A jedna zajímavost pro „lovce pokladů“: Pokud do Nice dorazíte v pondělí, květiny nehledejte. Ten den se totiž Cours Saleya mění v obrovský bleší trh. Procházet se mezi starožitnostmi, historickými kousky nábytku a vintage tretkami má neuvěřitelnou atmosféru, i když zrovna neplánujete nic koupit, Občas se ovšem jen těžko odolává…

V labyrintu Vieux Nice

Až se trhu Cours Saleya dostatečně nasytíte (což se asi nestane) a ponoříte se do úzkých uliček starého města (Vieux Nice), připravte se na to, že budete mírně bloudit. Na GPS bych nespoléhala, ostatně do zdejší atmosféry ani tak moc nezapadá. Trošku romantiky v tom našem slavném 21. století, ne? Tyhle uličky jsou totiž stvořené k tomu, aby se v nich člověk ztratil. Dobrou zprávou je, že se zase najde docela rychle, stačí, když se občas mrkne na směrovky nebo zeptá kolemjdoucích. Kde je Place Rossetti ví tady každý, i turisté. Místo, kde se prostě musíte zastavit. Za prvé je nutné vyfotit si nádhernou barokní katedrálu Sainte-Réparaite a za druhé je třeba navštívit legendární rodinnou zmrzlinárnu Fenocchio. Poznáte ji snadno – podle nekonečné fronty, která ale postupuje překvapivě rychle. Mají tu neuvěřitelný výběr příchutí. Od klasiky až po zvláštnosti jako je třeba zmrzlina s příchutí levandule, rozmarýnu, oliv, nebo dokonce černého piva či rajčat s bazalkou.

Colline du Château a vodopád jako z jiného světa

Se zmrzlinovou posilou v ruce pak vyrážíme směr Zámecký vrch (Colline du Château) a hodnotíme síly – vystoupat pěšky na vršek, který se tyčí do výšky asi 92 až 93 metrů nad mořem, nebo využít techniku? Zvítězil výtah ve stylu Art Deco, zasazený do studniční šachty ze 16. století. Za pár chvil se tak rozhlížíme po širém okolí - pod námi Port de Nice, Anglická promenáda, výhled na střechy Nice, předhůří Jižních Alp…

Na Zámeckém vrchu sice žádný hrad nenajdete, nicméně magnet pro turisty i místní obyvatele je to velmi silný. Pro milovníky historie dodám, že kdysi opravdu tady býval hrad, přesněji řečeno pevnost, pyšnící se svou nedostupností, která chránila Nice. Hrad byl v průběhu dějin obléhán, až přišel rok 1706, kdy ho vojska Ludvíka XIV. zničila, aby pevnost nemohla být v budoucnu použita proti Francii. Dnes se z bývalého strategického místa stalo báječné prostředí pro relaxaci s nádhernými výhledy na Andělskou zátoku (Baie des Anges). Pohled z kruhové věže Tour Bellanda (mimochodem ta byla součástí opevnění) je až opojný…

Na vršku ale také najdete i nečekaný zázrak: obrovský hučící vodopád Cascade du Château. Umělé dílo z 19. století, které tehdejší starosta Nice nechal vybudovat v rámci přeměny Zámeckého vrchu na veřejný park, je dodnes osvěžující oázou v horkém dni. A samozřejmě vděčným objektem turistů-fotografů.

Dolů výtahem, nebo po schodech?

V mém případě byla odpověď na výše položenou otázku jasná: po schodech (Escalier Lesage), které vedou k ulici Rue Rossetti. Důvod byl jasný – azurová obloha potemněla a rychle se blížící černé mraky připomněly upozornění, že výtah z bezpečnostních důvodů nejezdí. Cesta dolů pěšky je ale docela příjemná - vede krásnými serpentinami, můžete si prohlédnout zákoutí parku a kochat se z výhledu na Nice z různých úrovní (když právě neprší). A protože v Nice je každý okamžik zajímavý, tenhle svižný sestup měl také něco do sebe – uličky Starého města mají v předbouřkovém šeru úplně magickou atmosféru.

Pokračování opět pod azurovým nebem

Jak vypadá Nice, když se nad ní opět vyjasní a slunce se opře do fasád luxusních paláců, o tom si povíme příště. Vydáme se na slavnou Promenade des Anglais, prozradím vám, proč jsou tamní modré židle tak návykové, kde najdete ty nejkrásnější architektonické skvosty připomínající zlaté časy Azurového pobřeží a jestli se na těch pověstných kamínkových plážích vůbec dá ležet bez sebezapření…