Úcta ke stáří – ne za každou cenu

Každý, kdo se neumí chovat ke starým lidem, by měl přijít do pekla. Minimálně takový náhled se společnost snaží vytvořit jako dogma. Proč má ale stáří být zásluhou, neměl by se člověk hodnotit spíš podle toho, jak se chová, než podle data narození? Pokud člověk důstojně „svému věku“ nevystupuje, mou úctu, za každou cenu, čekat nemůže.

Kolikrát se vám stalo, že jste se dostali do konfliktu se seniorem například v dopravním prostředku. Tam se mi to vůbec zdá jako bitevní pole osob se starším ročníkem výroby. Není výjimkou, že jste vykázáni ze sedačky stařenkou, která sice má v prázdné tramvaji na výběr desítky volných míst, ale to vaše je její oblíbené. Aby ne, když většinu času tráví právě v tramvaji, kterou cestuje napříč hlavním městem, aby zjistila, kde mají o třicet halířů levnější rajčata. Chápu, že výše důchodu není zrovna podobna jackpotu jakékoliv loterie, ale beztak ten ušetřený mrzký peníz utratí za něco, co je sice taky v akci, ale jinak by si to v životě nekoupila. Leč kratochvíle máme každý jiné, jen někdo přitom naštve tolik lidí naráz.

Moje poslední zkušenost s chodící dlouhověkostí mě ale překvapila daleko víc, než MHD zkušenosti, na které už jsem za léta zvyklý a celkem s nimi i smířený. Už tak, několikátá a ne docela příjemná a hlavně dlouhá návštěva nemocničního zařízení, mi byla zpříjemněna několika typy „pacošů“. Milými, nepříjemnými, s divnými zvyky, přechytralými, vyděšenými. Tentokrát jsem ale nedokázal odhadnout, jak pekelného spoluvězně mi hospitalizace přihrála do cesty. Po prvním dni se jednalo o docela příjemného, bodrého staříka, kterému člověk i nabídl pomoc, protože se pán po zákroku nemohl vzdalovat z postele. To přísloví s prstem a celou rukou funguje nekompromisně. Jen se obávám, že úbytek částí těla nekončí pouze u horní končetiny a dokud se, v tomto případě, necukáte důchodci v posmrtné křeči v ústech, nedobrovolná solidarita neskončí.

Leda by vás dokázal průběžně něčím vytáčet a vy jste oproti dobrým zvykům zjistil, že nemáte problém otevřít si ústa i na nebohého starce. A tak se stane, že už váš točí, že neustále zavírá okno a nenechá vyvětrat přetopenou místnost, kdykoliv se vzdálíte od televizního ovladače, už je u něj a neomylně ladí na svůj oblíbený kanál. Samozřejmě je jedno, co na něm zrovna dávají, hlavně, že nehraje nic jiného. A věřte tomu, že MTV to skutečně nebývá.

Tak se jednou stane, že zrovna nemáte ústa plná snídaně, nejste mimo pokoj nebo už vás prostě nasere a musíte se projevit. Nu což, dozvěděl jsem se, že nemám věk a zkušenosti na to, abych mu mohl něco říkat o vydýchatelnosti pokojového vzduchu a že se přece nenachladí. Nejroztomilejší ovšem byl výraz, se kterým mi to onen pán sděloval. Až jsem měl strach, že mu praskne cévka a já budu mít ještě popotahování u soudu.

Díky této konfrontaci s šedými skráněmi jsem se naučil, že svým způsobem bych měl být jedincům toho druhu a typu vděčný za spoustu věcí. Rádi se hádají a své zvyky nemění. Napjatou atmosférou v dopravních podnicích počínaje a prezidentem Zemanem konče. Svědomití důchodci totiž nedovolili svou účastí u voleb, abychom skončili ve špatných rukou. Ale v tento moment můžeme nadávat jen sami sobě, oni k těm volbám aspoň došli.