Profesionální pacient, aneb jak přežít špitál

Zdravíčko máme jenom jedno, říká v legendárním Trháku rozčilenému producentovi jeho asistentka. Věčná pravda, ale na druhou stranu se i s nemocí dá zažít spousta legrace. Ne tedy přímo s ní, ale při pobytech ve zdravotnických zařízeních určitě. Někdy je to sice smích přes slzy, ale na některé zážitky člověk vzpomíná podobně jako třeba na maturitu. Zapomenete všechny krušné chvilky a vybavíte si jen ty vtipné momenty.

Když jsem před lety psal blog o svém pobytu v „Nemocnici“ Na Františku, netušil jsem, že se má hospitalizace stane každoročním rituálem. Někdo jezdí na dovolenou do Chorvatska, já mám už pár let oblíbený resort v Krči. Moje zdravotní problémy totiž byly a jsou vážnějšího rázu a tak jsem se z Legolandu na vltavském nábřeží dostal do IKEMu. A můžu vám říct, je to jako dostat se z herny na Palmovce do kasina v Las Vegas. Profesionalita, přístup doktorů a sestřiček na jedničku. Ale dostáváme se k tomu, že nikdy nemůže být všechno bezchybné. Jak Na Františku platilo, že zdravotnický personál byl nepsaným nepřítelem pacientů a kolektivně ho všichni nesnášeli, tady si jako jednotlivec začnete všímat, jak různé jsou povahy ostatních pacientů. Začnou vám vadit věci, kterých si v opravdickém světě vůbec nevšimnete, nebo je přejdete. Ale buď budete mít prdelní povahu a bude vás to neustále vytáčet, nebo na hru přistoupíte a začnete povahy studovat.

Najednou se smíříte s tím, že vedle vás leží slávista, ale daleko víc vás vytáčí člověk, který bezdůvodně nechává puštěnou vodu. Ještě se pak sám ptá, proč je tomu tak. Oblíbené je také nezavírání dveří na toaletu, ovšem v modelu obsazeno. Když už se vám potom poštěstí dostat parťáka, se kterým vám najednou vůbec nevadí, že ležíte ve špitále, standardně jde domů daleko dřív než vy a na jeho místo přijde nějaký pekelník. Přesně to se stalo mně. Nejdřív jsem zjistil, že má úcta ke stáří není tak neprůstřelná, jak jsem si myslel. Nikdy bych neřekl, že se pohádám se staříkem kvůli otevřenému oknu. No nic, aspoň jsem se, chlapeček, dozvěděl, že nemám zkušeností jako on a další perly. Stáří skutečně neberu jako zásluhu, to přiznávám, spíš mi jde o to, jak se člověk chová. No nic, další spoluvězeň měl být ještě větší pecka. Bodrý 140kilový pašák, byl na můj vkus bodrý až moc. Nejdřív mi sdělil, že bere 16.000 invalidní důchod, má čtyři děti (jedno prokazatelně není jeho), na které přeci neměl povinnost platit, kabelovku má napíchnutou načerno a jaký „kozy“ má jeho sousedka. Zakončeno povzdechem, že ministerstvo udělalo dobře, že zrušilo poplatek za pobyt v nemocnici. Musí se nechat, že v tomto ohledu nebyl první, ani poslední, kdo si postěžoval, že za 100 korun dostat tři jídla denně, pití, sprchu, nocleh, televizi, prášky a lékařskou péči je příliš drahé. Pravda, doma by vše pořídil daleko levněji. Nejlepší byl ovšem kolega, který (neznaje nový zákon) s rodinou při konzumaci proviantu z KFC řešil, jak vyčarovat slevu, protože mu před operací byl odepřen oběd. Věta od doktora - měl byste zhubnout tak dvacet kilo - jakoby najednou nezazněla.

Zvláštní kategorií jsou vládci ovladače. Pacoši, kteří mi velmi připomínají Fantozziho, když aspiroval na světový rekord v počtu přepnutí televizních kanálů. Těch jsem potkal nepočítaně. Sám se od jisté doby vzdávám možnosti volby. I když většinou na ubykaci bývám mazákem, přenechávám Svatý Grál nemocničních pokojů napospas ostatním. Nebaví mě totiž pořád poslouchat, jestli to nemůžu přepnout tam či onam. Přičemž se žádost opakuje minimálně dvakrát do pěti minut. Když máte štěstí, dočkáte se kombinace tolika vládců, že poznáte celou seriálovou tvorbu Novy i Primy, uvidíte zprávy tak 18 za den nebo je televize puštěna celý den, abyste slyšeli, že hraje, ale volume je na úrovni, že nerozumíte ani větě. Dobře mít s sebou notebook, tablet, telefon nebo cokoliv, co vám v tyto momenty nabídne trochu rozumné hudby nebo třeba blbý americký film, na který máte náladu.

Jak říkám, ve špitále je sranda, jen si ji musíte umět najít v každodenním stereotypu. A hlavně neupadat do deprese, vždycky můžete dostat horšího spolupacoše, než byl ten předešlý.