Zřejmě toho chci moc, asi jsem namlsanej občasným sledováním fotbalu, jaký se hraje třeba v Anglii nebo ve Španělsku, ale proč mám to „štěstí“ sledovat v televizi Spartu, i když jsem její fanda.
Vím, že mě nikdo nenutí, ale nějak ve mně stále převažuje pocit, že bych měl alespoň televizním sledováním podpořit svůj tým a vědět, v jakém rozpoložení a formě se nachází. Ale to je jak jezdit na Matějské pouti na horské dráze. Krása v Brně, kde jsem nabyl dojmu, že se pašáci konečně naučili hrát fotbal a na hřišti se navzájem vidí, což je samozřejmě týden po Žilině neuvěřitelné, ale chvilku jsem se zasnil. To by ale nesměl přijít pohár ve Voticích, o kterých jsem se ovšem od Ericha Brabce dočetl, že není divu, že výhra byla jen jednobranková, protože Votice mají svou kvalitu. Ale to by snad měl mít úřadující mistr taky, ne? Dokázat mi to měli sparťané v sobotu proti Jablonci. Festival líbivého fotbalu se nekonal. Vyhrálo se, takže asi v pořádku, spíš bych se chtěl zamyslet nad systémem, o kterém nám generální manažer + hlavní trenér + neomezený vládce rudé lavičky – pan Chovanec tvrdí, že je 4-3-3. Pro neznalé fotbalové terminologie to znamená, že tým hraje na tři útočníky, tudíž pochopitelně ofenzivním stylem. Potom ale nechápu, jakým systémem hraje třeba Olomouc, protože po jejím sledování si myslím, že nám buď na Letné kecají nebo na Hané neví, jak takové rozestavení vypadá. Pokud platí první varianta, děkujeme pěkně a přiznejte 4-5-1, pokud je pravdivé druhé, ať pan Psotka vysvětlí, jak je možné, že hrají tak super fotbal, kdy neustále v útoku spolupracují tři hráči, které podporuje zbytek týmu. Je hezké, že se od Marka Matějovského dozvím, že nejsou Barcelona, ale to vidím na hřišti, o tom nepotřebuju nic poslouchat. Hlavně, kdyby na to naši plejeři měli, hráli by za Barcu a nebrali si ji pouze do úst.
