Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část XXII.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Začíná se nám to přibližovat stavu, v jakém jsem byl přijat. Ležení na zádech je nemyslitelné, protože při něm nemůžu dýchat. A to jsem si to ještě nějak vylepšil, protože mi nepomůže už ani kyslík. Ten mě naštěstí nechá vyspat aspoň na boku. To nemůže říct nový klient u nás na pokoji, který má evidentně stejné potíže, jako jsem měl já v té nejhorší fázi. Pokud se chce nadechnout, musí sedět, jinak absolutně nemá nárok. Přesně vím, jak mu je, stejně jsem se cítil před necelým měsícem.

Rychlá diagnóza doktora samozřejmě za viníka označila kouření. To se společně s alkoholem a obezitou na zdejším oddělení automaticky stává spouštěčem všech chorob. Nedivil bych se, kdyby podle zdejších lékařů mohly tyto faktory i za zlomené ruce, nohy, nebo třeba poranění páteře. Zase vždycky lepší mít univerzální diagnózu, kterou můžete postupem času změnit a na ni samozřejmě všelék – takzvaně prášek proti smrti.

V místních poměrech je jím ibalgin. Sice to vypadá jako levné placebo, ale oni už vám vysvětlí, že to funguje. Když jsem se třeba dneska ptal, na co byla ta dvoubarevná pilule, kterou ve svém jídelníčku léků už minimálně dva dny postrádám, bylo mi vysvětleno, že zabraňovala tomu, aby mi ibalgin, který slouží proti revmatu nedělal špatně od žaludku. Po třech týdnech mi tedy zřejmě nehrozí, že bych dostal revma. Díky tomu jsem přišel o dva medikamenty. Stejně rychle jako o léky však přicházím i o trpělivost. Nehledě na to, že je mi den ode dne hůř vedu nekonečnou psychologickou válku s kuchyní.

Dneska jsem díky tomu odmítl snídat, protože nehodlám každý den jíst rohlík s marmeládou. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to může vymyslet leda kretén. Nebo spíš někdo, komu je naprosto jedno, kdo ta jídla musí jíst. Včera večer jsem se ještě smál, když mi sestra odmítla dát sůl k vajíčkům na tvrdo, protože bychom prý neměli solit. Když jsem se jí ptal, jestli jedla oběd, odpověděla mi: „To bylo hnusný,co?“ Šlo mi spíš o jeho slanost, ale dobře, tenhle názor taky nebyl úplně od věci a milný. Každopádně, pokud mi servírují jídla s názvy typu – azu po tatarsku, které pálí jako sviňa, tak ať se nezdráhají mi dát dvě špetky soli.

Poslední dny mám fakt pocit, že víc věcí, které tady člověk zažije ho dokáže naštvat, než pobavit. Možná už taky ztrácím nadhled, který jsem měl ze začátku, když jsem si ještě myslel, že mi v nemocnici pomůžou a rychle mě pustí domů. Teď to začíná vypadat, že tu zůstanu jako inventář. Nebo odstrašující příklad?

Pokračování neslibuju