Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část XX.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Dnešní ráno tedy začíná ukázkově. Zřejmě někdo vytušil, že jsem opravdu dost vytočenej a zkusí, kolik toho ještě dám. Když mě totiž kolem šesté vzbudila sestra, která tvrdila, že mi nese nová antibiotika, měl jsem pocit, že si ze mě dělá hýždě. Jediné tyhle prášky jím večer a díky nic nesmím nic od mléka. Nejsem idiot, abych si tohle nepamatoval. Když jsem tedy otrávenou sestru poslal zpátky, aby zjistila, komu doopravdy prášky nesla, věděl jsem, že určitě ne mě.

Taky že ne, ale místo toho, aby se třeba někdo omluvil, že do vás chtěl nacpat dvě nějaké pilulky navíc, se ještě dozvíte, že by vám to nic neudělalo. To je odpověď na facku, v lepším případě. Všeobecně tu stojí pracovní nasazení zdravotních sester za hovno. Omlouvám se za sprosté slovo, ale jinak to nejde. Tenhle příměr je stoprocentně trefný. Abych si připadal, že někoho obtěžuju, na to jsem zvyklý z pošty, Alberta i jiných zařízení, ale ve špitále jsem to tak moc nečekal. Obzvlášť ve srovnání s personálem na JIPce je to až neuvěřitelné. Chápu, že peněz ve zdravotnictví není moc a na rozdíl od doktorů sestry nedostaly přidáno, ale trocha slušnosti a ochoty přece nestojí tolik sil a námahy.

Ono se totiž taky může stát, že jedno ráno už vůbec nebudu mít náladu na jejich neustálé pořvávání na chodbě, protože nejsou schopny k sobě udělat o tři kroky víc. A když tady začnu řvát já, asi se bude dost lidí divit, protože zatím se snažím tvářit jako ten nenápadný vzadu, který pokud možno ani nic nechce, aby neobtěžoval. Kalich mé trpělivosti se ale začíná plnit měrou vrchovatou a ve spojení s mojí už několik dní debilní náladou se klidně může stát, že si někdo o víkendu užije můj hysterický výlev. Nepřijde mi normální, aby kolegovi z pokoje od pondělka říkali, že musí na rentgen a celé to další a další dny pokračovalo jen tím, že se zeptali, jestli už na tom rtg byl. „Asi sotva, ty krávo, když ho tam musíš odvést ty,“ měl jsem každý den na jazyku. Protože jsem ale slušně vychovaný, komentář jsem si odpustil. Hlavně asi proto, že jsem nechtěl nikomu tykat a vy krávo, mi nepřijde dostatečně úderné.

Suma sumárum, když zhodnotím dnešní den, jsem v silném záklonu někoho strašně poslat do … Vrcholem všeho byla moje luxusní večeře jednoho krajíce chleba s 10 g másla, protože kupodivu žervé se dělá z mléka, což si nikdo z přítomných dam neuvědomuje, nebo spíš je jim to vřele u zadku. Mně už to ale jedno být přestává a nikdo se na mě v nadcházejícím víkendu nemůže zlobit, že zřejmě už nepůjdu pro sprosté slovo daleko. A v jednom mám jasno. Déle než do pondělí mě v tomhle domě hrůzy nikdo neudrží a to, i kdybych měl na začátku příštího týdne podepsat revers.

Pokračování v nedohlednu a kdyžtak ve verzi čitelné po 22 hodině