Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.
Na bitku ve vedlejším pokoji sice nedošlo, ale nálada tam nepanuje nijak přátelská. Vzhledem k tomu, že jedna z dam má zřejmě neustálou potřebu být středem pozornosti, nemají ostatní klid. Pokud nahlas nevolá doktorku nebo sestru, bere za vděk kýmkoliv, kdo prochází kolem jejího pokoje. Nic netušící kolemjdoucí potom častuje dotazy a prosbami různého charakteru. Kdo netuší, co ho u dveří komnaty číslo jedna čeká, bývá velmi překvapen. Nejednou jsem se o tom přesvědčil při pojídání snídaně nebo obědu na chodbě.
Musí se nechat, že trocha zlomyslnosti z mé strany v tom určitě je. Zkoušela mě z ní nařknout i jedna ze sester, které jsem ale měl sto chutí říct, ať se stará o své, nebo lépe řečeno o pacienty. Ti mi na zdejším oddělení přijdou z reakcí personálu spíš jako nezvaní hosté. Dneska se za mnou byli podívat Michal s Petrou a musím jim poděkovat, protože mi zvedli náladu a přinesli polomáčené sušenky. O těch sice Michal prohlásil, že až díky zmínce, že bych je chtěl přinést, si uvědomil, že ležím v nemocnici a zřejmě mi nebude moc dobře. Za blbý kecy dostal velmi prazvláštní párek v rohlíku a já si uvědomil, že zas tak moc mi nemocniční kiosek za ta léta, co jsem tu nebyl, nechyběl.
Jinak se dnešek celkem povedl. Pan primář nastínil vyhlídku k brzkému konci mé anabáze Na Františku a přesun do IKEMu skoro vyloučil. Kdyby to tedy vyšlo, mohl bych snad začátkem příštího týdne pádit domů. I když s tím páděním to nebude moc horké. Budu si muset dát klídek a spoustu odpočinku. Myslím, že to nebude takový problém a na líný styl života si na chvilku určitě zvyknu. Lepší se trochu pošetřit, než tady za pár měsíců skončit na déle. Opravdu není zdejší pobyt jako dovolená na vysokohorské chatě.
Po dnešku si možná trochu ulítnu na vysedávání na dvoře, kde se člověk, vypadající jako ředitel vápenky může trochu přiopálit. Skutečně po deseti dnech na lůžku nevypadám úplně jako jižanský typ. Když nechám zapovězen kiosek, myslím, že nehrozí ani žádné žaludeční obtíže a budu trochu „v přírodě“.
Pokračování v dohlednu
