Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část XIX.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Poslední dny už tady začíná být opravdu hrozná nuda. Taky na sobě pozoruju stupňující se ponorkovou nemoc, která se zatím projevuje pouze tím, že všechny okolo sebe nenávidím. Vzhledem k tomu, že jsem se konečně pustil do sledování Dextera doufám, že se moje nesnášenlivost k spolupacientům neprojeví v jejich postupném vyvražďování. Stejně by to asi odnesly i všechny sestry a „ošetřující“ lékařky. Jejich prospěch nějak neshledávám v ničem jiném, než, že se ráno dozvím, jaký mám tlak, srdce že buší normálně a plíce jsou v pořádku.

Moje totální otrava tímto ústavem samozřejmě pramení z obrovské chuti už být doma a léčbu si zpříjemnit pozorováním televize, konzumací jídel, které mi budou chutnat a mimo čaje i nějaké limonády. Prognózy ohledně limitu přijatých tekutin, se kterými strašila paní doktorka už na JIPce se zdají liché, takže můžu vypít, co se mi zlíbí. Na výběr mám „obrovskou“ škálu nápojů. Čaj, cola, multivitaminový juice, voda a ice tea s aloe vera. Můžu vám říct, že i když se jedná o docela široký výběr, po třech týdnech přestanete mít chuť na cokoliv z toho. Upřímně ani nevím, co bych si vlastně s chutí dal. Ale jó, vím, Plzničku U Pinkasů. Takovou chuť jako teď jsem na ni snad neměl nikdy. Ale s tím mám minimálně čtvrt roku utrum.

Prášky se nějak nemaj rádi s alkoholem. Nechápu. Proč neudělaj nějaký, který si s chlastem nevadí. Copak má říkat notorik na detoxu, který si kvůli těm pilulím nemůže dát ani jedno zrzavý? Třeba můj spolunocležník. Ten, ačkoliv na to nevypadá, evidentně má něco s alkáčem za sebou. Je to ten typ – nemám problém s alkoholem, spíš bez něj. Jeho manželka se taky třese jako drahej pes, takže u nich doma to musí být pěkný eldorádo. Informaci o problémech s příjmem nadměrného množství alkoholických nápojů jsem si nevymyslel, ale špionsky odposlech od paní doktorky. Ta by dokonce ráda kolegu poslala do psychiatrické léčebny a zřejmě ne na festival divadla a hudby.

Za poslední dva dny tedy hlásím pouze nástup nového pacoše, který na mě nepůsobí dojmem, že by tu měl být. Padesátník v plné síle, akorát zatím nepochopil, jak to na tomhle oddělení (ne)funguje. Pořád má pocit, že když sestra nebo doktorka něco řeknou, stane se to. Dávám mu tak do konce týdne a iluze ho přejdou. Díky Michalovi a Tomášovi jsem dnes večeřel po dlouhé době výborné jídlo, za které bagetku s rostbífem opravdu považuji. Na později zbyly pomeranče, jablka a banány. Jestli já se tady nemám nakonec báječně.

Pokračování v nedohlednu