Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část XIII.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Musím ale uznat, že počítání pilulí se nestalo mojí dnešní jedinou zábavou. Vzhledem k tomu, že tady evidentně levá neví, co dělá pravá, docela se bavím. Dopoledne propustili jednoho pána z našeho pokoje, ale ještě asi hodinu a půl přitom musel sedět na chodbě. Nějak nedošlo ke komunikaci mezi sesternou a saniťákama, kteří ho měli odvézt domů.

Místo toho, aby si ještě v klidu poležel, během pěti minut musel být sbalen a připraven jako voják při bojovém cvičení. Čekání na chodbě ho samozřejmě nenaplňovalo uspokojením a tak několikrát za pomoci hrubších slov zdůraznil, co si o celé akci – cesty domů – myslí. Ještě než odjel, přibyl na jeho lůžko nový pacient. Kupodivu je frajerovi asi tak jako mně a dokonce sem byl objednán. Prý mu občas hrozně buší srdce. To jsem si samozřejmě vzpomněl na scénu s Bolkem Polívkou z Obecné školy a málem se začal smát. Naštěstí to vypadá, že maník bude celkem v pohodě, jen je taky trochu rozhozen z chaosu, který vládne tomuto oddělení. Přeci jenom, když mu doktorka řekne, aby se pohyboval po chodbách, čímž nuceně docílí stavu, kvůli kterému je hospitalizován a sestra o čtvrt hodiny později mu nařídí klid na lůžku, taky bych byl zmatený jak lesní včela. Však on si zvykne, má před sebou první oběd a to ho zocelí.

Stejně jako já má na krku tu bezvadnou krabičku, která monitoruje srdce a na dálku posílá záznamy do počítače, který je na sesterně. Když mu byla nakázána trasa, kterou se po špitále smí pohybovat, aby signál z přístroje dosáhl, ujistil jsem ho, že pokud překročí vymezenou oblast, krabička vybuchne a urve mu hlavu. Naštěstí není úplný hotentot a ví, že o takové parádě už v Američce natočili nejeden film. Co se týká zmíněného hotentota, jeden by tu byl. Smutné na tom je, že se jedná o místního medika, toho času ve druhém ročníku. Budeme mu interně říkal Jarmil, protože tak já nazývám lidi, kteří, slušně řečeno, neměli možnost pobrat dosti rozumu, minimálně toho selského. Jinak si nedokážu představit, že po dvouletém studiu jakéhokoliv oboru stále neovládám jeho základní principy. Jarmil sice umí přinést a odnést tác jídlem, ale třeba pacienta převézt na vyšetření už ne s takovou noblesou.

Pokud se třikrát musí vracet pro nějaký papír, bez něhož vlastně veze bezejmenného člověka bez diagnózy, jedná se ještě o jeden ze silnějších Jarmilových momentů. Třeba chlapci křivdím, ale zdá se mi, že opravdu není ve svém živlu. Při jeho pozorování ale nedokážu odhadnout, který živel by byl pro něj ten pravý.

Pokračování v dohlednu