Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část X.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Tak už je to týden, co tady ležím. Za tu dobu mi bylo fyzicky i psychicky dobře i špatně, ale spousta věcí mi došla. Zřejmě jsou opravdu důležitější věci, než je práce. Asi by člověk měl trochu přemýšlet, jak žije. Nechci se dostat do nějaké filozofické roviny, ale zkrátka a jednoduše, když nemůžete dýchat, napadnou vás úplně jiné věci, než normálně. Po dopolední návštěvě paní doktorky už zas tak moc nevím, co můžu od svého zdraví čekat, ale po delší době jsem si vyslechl pár latinských slov. Budu věřit, že osoba v bílém mi celou dobu nenadávala, ale spíš mě diagnostikovala.

Zítra už bych měl jít na standardní oddělení, tak se nechám překvapit. Za dobu, kterou tu trávím už jsem si nějak na všechny a všechno zvyknul. Vytvořil si nějaké návyky, jiné mi byly vnuceny. Vstávání v půl šesté si myslím domů nepřenesu. Jestli ale přesun na normální pokoj bude znamenat výběh po nemocnici, v rozumné míře samozřejmě a nějaké další výhody, jsem rozhodně pro. Po celý týden na JIPce se mi podařilo všem tvrdit, že sem nesmí návštěvy, ale to už teď nepůjde. Nevadí, třeba budou síťovky plné pomerančů a další laskominy. Pokud mě tedy nepostihne krutý trest v podobě nějaké diety. Sám už cítím, že bych se spíš potřeboval pořádně najíst, než trpět dalším hladomorem. Sice jídlo dostáváme, ale poslední dny mám pocit, že aby mi stačil příděl stravy, která putuje do mého žaludku, zřejmě všechny chody budu muset jíst včetně talířů, misek a zřejmě i táců, na kterých jsou umístěny. Vzhledem k tomu, že začínám brblat, asi už se mi začíná dělat ještě o trochu líp.

Náladu mi právě zvedla i zpráva od člověka, od kterého jsem ji čekal nejvíc a ona pořád ne a ne přijít. Teď už ji mám a upřímně musím říct, že mě zahřála na srdci. Což z doktorského hlediska nevím, jestli je dobře nebo špatně, ale protože mi to udělalo radost, beru to za pozitivní. Dneska se mi nějak nechce spát, asi se trochu obávám rána a přesunu do neznámého prostředí. Stejně to zkusím. Ráno neznačí nic výjimečného, jen klasické procedury všech kontrol trvají o trochu déle. Sestřičky uznávají, že pacienty jako já mají radši než problémové. Dokonce jsem vyhrál soutěž o nejsympatičtějšího pacienta na oddělení. Je pravda, že v konkurenci toho slovenskýho debila (nenadávám, jenom cituji výraz, který použila sestřička, takže evidentně medicinský) se to nedá tak moc počítat, ale stejně.

Poklidná snídaně, další nový prášek do arzenálu medikamentů, které musím po ránu spolknout. Tím ale měl klídek dnešního dne zřejmě skončit. To, co přivezli hned na dévatou bylo ještě horší než zmiňovaný notorik od Košic.

Pokračování v dohlednu