Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část V.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Nepředpokládám, že pašáka od Teplic někdo přebije, hlavně narazit jen na pohodový lidi, kteří sice mají zdravotní trabl, ale aspoň psychicky to zvládají na výbornou. Tohle přání se mi bohužel nesplnilo a hned první noc jsem musel poslouchat volání o pomoc 95ti leté babičky, která absolutně netušila, kde je jí konec. Sobecky uznávám, že jsem byl rád, že neležíme na jednom pokoji. Na ten jsem dostali spolubydlící až včera. Zřejmě postarší dáma a ještě starší pán.

Ten je relativně v klidu, protože si střídavě myslí, že je na Karláku nebo ve Vojenské nemocnici. Neustále hledá někoho z Jaroměře, i když sám je z Prahy a na otázku jaký je rok váhá mezi 2013 a 2017. Focení na rentgen nejde provést, protože se u něj chová jako malé dítě a nezůstane chvilku v klidu. Zatím nejvíc mě asi pobavil, když se ptal sestřičky, jestli nezná jeho staršího spolužáka Bédu, který by měl být ročník 1929. Usměvavá dáma mu vysvětlila, že vzhledem k tomu, že sama se narodila v roce 69, není to zcela pravděpodobné.

Další spolupacientkou je podle hlasu a kašle paní kolem šedesáti a stošedesáti. Do telefonu mluví zásadně s odposlechem, takže si člověk nemusí namáhat mozkový závit, aby zjišťoval, co asi říká osoba na druhém konci drátu. Vesměs zatím šlo stejně jen o kamarádky, kdy konverzace probíhala v duchu – neslyším tě/neslyšíš mě. Jediný kdo slyšel všechno jsem byl já, protože souputník na vedlejší posteli evidentně podle zvuku zvolil raději spánek. Další den proběhl v celkem poklidném tempu. Trocha srandy se sestřičkami, ale na ženění to nebude. Spolubydlícího odvezli na normální oddělení a prý ho tam budou učit znova chodit. Má po operaci kyčlí, takže se těší až zase bude skákat přes kaluže. Sousedka mi u večeře povyprávěla, který chleba je nejlepší a v jakých zákoutích Prahy ho seženu.

Nejsem si jistý, jestli jsem typ, který dělá bojovky přes celé město kvůli nákupu jedné věci, ještě ke všemu v hodnotě desítek korun. Třeba až ještě trochu zestárnu, pardon, zmoudřím, tak mě na to užije. Zatím zůstanu spokojeným konzumentem krájeného chleba, který mi dodává ten luxus, že mi neukazuje, jaký jsem debil, který neumí ukrojit rovný krajíc. Po přednášce o nejlepším druhu pečiva ve střední Evropě jsem si vyslechl příběh o kočičce, která je teď smutná u kamarádky. Nic proti, ale myslím, že takovéhle vyprávění skutečně nemusí být delší než jakýkoliv ze zfilmovaných dílů Pána prstenů.

Pokračování v dohlednu