Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.
Za necelou hodinku mám ale obrovské štěstí. Zřejmě mám v papírech opravdu napsané nějaké věci z pekla nebo nevím. Potížáček je přesunut do vedlejšího pokoje, protože tam ho prý pán, který zde leží nebude vnímat tolik jako já. Což se vyplatí obzvlášť v noci, kdy si myslím, že bych přes myšlenkové pochody střízlivějícího notorika měl zřejmě problém usnout. I přes dvě stěny jsem však slyšel neustálé šramocení postele a nadávky. V tu chvíli jsem měl pocit, že sestry snad musí mít svatozář. Košický dělník totiž na svém pokoji střídavě diskutoval se čtyřmi imaginárními kamarády, kteří mu měli pomoci se dostat ze zajetí pout, kterými byl přivázán k lůžku.
Měl jsem štěstí, že tohohle fajnového pacienta přivezli až po obědě. Aspoň jsem si parádně užil vývar a segedín. Začínám přemýšlet, že až dostanu účet za celou tuhle parádu, rozpočítám ho na dny a zjistím, kolik mě jeden den na dovolené Na Františku stál. Pokud půjde o částku do 200 korun, nemůžu říct ani slovo a žádný z hospitalizovaných by neměl. Jen oběd bych si někde opodál dal minimálně za kilíčko. S večeří už to nebylo tak žhavé, protože místní správce menu měl opět slabší chvilku. Dva chleby, rohlík, jedno máslo, sušenka, ochucené mléko. Ještěže jsem si po snídani jedno máslo schoval, protože už jsem zdejšími nelogičnostmi rozdělení stravy poučen.
Stejně tak to dělám s cukrem, který jeden dostáváme ráno a druhý večer. Zatím netuším, co s ním budu dělat, ale zřejmě si ho některé ráno nasypu na chleba s máslem místo marmelády. Nerad bych se dostal do situace, ke které mám sklony v zahraničních hotelích a opouštěl tohle zařízení obtěžkán reklamními předměty. Andílka ani náplasti si brát nebudu, ale ten cukr bych zřejmě v zásuvce svého nočního stolku nenechal. Zadarmo i žloutenku – moje oblíbené heslo, které podle mě stoprocentně vyskytuje povahu našeho národa. Po večeři na mě padla nějaká únava, ale přeci nepůjdu spát v pátek dřív.
Vždyť zítra nikam nemusím vstávat a nemám žádné povinnosti, probleskla mi hlavou standardní víkendová rovnice. Hned jsem se však vrátil na zem a ubezpečil se, že tady vstávám každý den v půl šesté a večerku jsem ještě ani jednou nepřešvihl před půlnoc. Nějak mi to tady nejde. Ale nestěžuji si. Aspoň se každý den hezky vyspím. Dnešní večer mi bude dělat společnost seriál o Sherlocku Holmesovi. Nějak jsem mu nevěnoval pozornost, když byl vysílán v televizi, tak uvidíme, co je to zač. Ještě si přečtu o atentátu v Oslu, vítězi fotbalového Superpoháru, svatbě syna Michala Davida, který vypadá jako Shrek a jdu na Holmese.
Pokračování v dohlednu
