Bez jakékoliv pochybnosti bych dlouho chválil interní Jednotku Intenzivní Péče Nemocnice Na Františku. A právem. Bohužel tam pacientova cesta tímto zdravotnickým zařízením nekončí. Bohužel pro něj, protože to, co ho čeká na standardním oddělením interny, nikomu nepřeji.
V první momenty vám to přijde úsměvné, některé okamžiky i docela vtipné, postupem času zjistíte, že nejde o mimořádné chvíle, ale o každodenní praxi. A už to není ani veselé, ani k smíchu. Ze začátku mávnete rukou nad tím, že všechny sestřičky a většina doktorek zapomenou všechno, co vám naslibují hned za dveřmi vašeho pokoje.
Postupem času však nabudete dojmu, že se na chodbě nachází nějaká časoprostorová smyčka, která znemožňuje donést myšlenku z pokoje až na sesternu. Když jde o nějakou banalitu, tak to necháte být. Pokud ale máte bolesti rukou po vyndání kanyl, docela by se hodila mast, kterou na to speciálně mají. Nebo se vám může stát to samé jako mě, že dostane výbornou radu, že si ruku musíte chladit hadrem namočeným ve studené vodě. První zábal ještě provede sestra, pak už se starej sám.
Chápu, že přidáno dostali doktoři a na sestry se nespravedlivě zapomnělo, ale to neznamená, že se mají k pacientům chovat jako k otravným hostům. Své o tom by mohly vyprávět především starší ročníky, kterých je ale v nemocnicích většina. Určitě je práce zdravotní sestry velmi náročná a já si jí velmi vážím, ale jaktože třeba právě na JIP zdejší nemocnice jde o naprostou profesionalitu a tady máte pocit, že obtěžujete. Nakonec i přes nepříjemnost sester se dá postupem času přenést. Přeci jenom člověk není v nemocnici na večírku s přáteli, ale na ozdravném pobytu. Na škole v přírodě nás taky dusily učitelky, na táborech instruktoři a na teambuildingových akcích naši šéfové.
Horší je, když vám taková žena, která má vlastně mít na starost vaše zdraví vnucuje léky, které nepatří vám a vy na rozdíl od ní to víte. Když nakonec musí uznat, že máte pravdu, nečekejte, že se vám někdo omluví, že do vás chtěl nacpat medikamenty, které vám nenáleží. „Ono by se vám nic nestalo,“ odpoví „dáma“ v zeleném. Stejně tak je strašný problém si zapamatovat, když má pacient například omezení ve stravě. Klidně tak člověk, který nesmí nic z mléka dostane k večeři žervé a druhý den ráno jogurt. Vím, že sestry nemají zemědělskou školu, ale to, že tyhle dvě věci zřejmě nebudou třeba z telecího masa je snad jasné.
Ani se nedivím, že místní pomocná síla, nebo co to má být, neumí ani změřit tlak. Nevím, ale myslel bych si, že člověk, který je druhý rok medikem, by to mohl zvládnout. Ale od koho se tady učit. Jedna doktorka vám řekne - ležte, nehýbejte se, odpočívejte. Druhá vás nabádá, abyste pořád nelenošil v posteli a prošel se taky po nemocnici. Diagnózy fungují stylem: „Buď půjdete do IKEMu nebo vás pošleme domů.“ To je to samé jako na bolest hlavy doporučit lobotomii nebo Paralen. Dokud ale věříte, že jste v dobrých lékařských rukou, máte docela vyhráno. Škoda, že reality si všimnete velice brzy, zhruba po jednom a půl, až dvou dnech na pokoji.
Pro ty, kteří mají s návštěvami nemocnic zkušenost, malé připodobnění. Znáte víkendový provoz, kdy se neprovádějí žádná vyšetření, která nejsou nezbytně nutná a o kontrolu všech pacientů se stará lékař, kterého v reálu zahlédnete pouze dvakrát denně. Zeptá se, jestli se u někoho něco změnilo a poté, co vyslechne, že ne, zmizí stejně rychle, jako se objevil. Trochu připomíná průvodčího ve vlaku, který se svým „přistoupili?“ nahlíží do kupé. Co se týká zdejších lékařských návštěv, budete mít neustálý pocit, že je víkend. Jediné, co se vlastně za den dozvíte, je jaký máte tlak. Ze startu to sice vypadá, že vlastně není důvod vám sdělovat jakoukoliv diagnózu, protože to nebude nic moc vážného, ale časem zjistíte, že jediné info vám poskytne pouze primář.
A tady mi zůstává rozum stát, protože jde o toho stejného jako mají na JIPce. Jak je možné mít pod sebou dvě tak rozdílná pracoviště, kde na jednom vám bez přehánění zachrání život, aby vás vydali napospas samospádu, který funguje na druhém oddělení.
Po měsíci :
Upřímně řečeno jsem s postupem času žádnou změnu nečekal. Dnes musím říct, že jsem se buď tenkrát v některých věcech spletl, nebo se změnily k lepšímu. Po prázdninách několik sester odešlo zpět na svá oddělení a s nimi odešlo i část problémů. S ostatními jsme si na sebe nějak "zvykli", takže ke konfliktům nebo nepochopením přestalo docházet. Poznal jsem i více lékařů, kteří dokaží a poskytují informace o stavu pacientů. Z "průvodčích" se tak stali lidé, na které se kupodivu, i když jsou to doktoři těšíte. Nesmím ani zapomenout zmínit perfektní práci všech, když jsem minulý týden musel být opět převezen na JIPku. Po důkladném prozkoumání musím uznat, že jsem v prvním článku některým lidem křivdil. Na pár bych sice názor nezměnil, ale to je normální. Každopádně musím všem po dvou měsících tady poděkovat.
