„Vážíme si tě, ale má to své hranice,“ jakoby vzkázala populárnímu písničkáři veřejnoprávní televize. K 60. narozeninám Nohavicovi sice připravila na sobotní večer blok připomínající tvorbu ostravského patriota, ale kdyby si to odpustila, udělala by lépe.
Zvolit totiž jako důstojný dárek k tak významnému jubileu dokument z roku 2004 mi nepřijde to pravé. Přitom Nohavica není tajemná osoba typu miliardáře Petra Kellnera, kterou vystopovat dá práci i armádě najatých soukromých oček. Jarek se často pohybuje ve společnosti a dokonce ani netrpí celebrtiýdou jako třeba Vojta Dyk a s médii komunikuje, navíc velmi příjemně. Další věc, která mě zaráží je fakt, že Česká televize disponuje studiem přímo v Nohavicově rodné a milované Ostravě. Přesto pořad o tomto výjimečném hudebníkovi dokáže natočit jednou za devět let.
Koncert předcházející samotnému dokumentu vybíral dramaturg ČT evidentně také losem. Kdo čekal nějaký recitál zrzavého zpěváka, zřejmě se dost divil. Jednalo se totiž o záznam vystoupení ostravských umělců, který nám měl ukázat, jak je to tam na severu fajné. Nohavica byl sice také součástí, ale že by tohle měl být vzorem jeho tvorby?
Tím nejlepším tak nakonec byl film Petra Zelenky Rok ďábla. Divák, který přetrpěl všechny pořady před ním, včetně dokumentu o faraonech, si konečně užil Jaromíra Nohavicu a jeho písničky.
