Tonča, Hanča, Kajča, Klárča a blbča

Původně jsem se k tomuto tématu nechtěla vyjadřovat, i když to vypadalo, že kdo na téma dvou dobrodužných žen nepíše, jako by nebyl. Dnes už je ožehavé téma cestovatelek v propadlišti dějin, ale připomnělo mi jednu moji „arabskou odyseu“.

Co se týká Hanči a Tonči, rozdělil se svět (nebo aspoň ČR) na dva nesmiřitelné tábory. Jedni psali, že jsou ty dvě neskutečně blbé a dostaly, co si zasloužily, druzí zase, že na cestu měly právo a přece nebudou sedět doma. Do toho se začaly míchat feministické řeči, že přeci jen proto, že jsou Hanka s Tonkou ženy, si nebudou v dnešním rovnoprávném světě odepírat cestování. Myšlenka je to krásná, ale zkuste to vysvětlit těm fousatým strejdům v prostěradle s hlavou v ručníku…

Osobně si myslím, že pravda je někde uprostřed. Holky byly prostě jen naivní a věřily v bezmeznou krásu světa a lidskou dobrotu. Což by bylo úžasné, kdyby to tak v životě opravdu fungovalo. A protože nefunguje, bylo by fajn, kdyby si každý cestovatel jakéhokoliv pohlaví dobře rozmyslel, kam se vydá. Je normální, že rozumný cestovatel, který by svou dovolenou rád ve zdraví přežil, nepoleze do jezera, o kterém se ví, že v něm může zaútočit hroch a krokodýl. A ať chceme nebo ne, ať bojujeme za rovnoprávnost vší silou, jsou místa, kam by chlap, natož ženská prostě ve vlastním zájmu samotná lézt neměla.

A tak jsem se kdysi dávno vypravila na dovolenou s Klárou a Karolínou poznávat Egypt raděj s cestovkou. Ne, že by to bylo samospásné, ale přeci jen se nám to zdálo bezpečnější, než se potulovat po nocích v ulicích a veřejných dopravních prostředcích jen tak, bez chlapa. Zvlášť, když dvě z nás byly blondýny.

Bylo nám kolem dvaceti, byly jsme mladé, nezkušené, nedovzdělané a chovaly se jako krávy. Přesto, že jsme „rozumně“ jely na poznávací zájezd s CK, udělaly jsme dost proto, abychom dostaly přinejmenším na ústa.

Mezi jednotlivými městy jsme se pohybovaly bezpečně parníkem s naším egyptským průvodcem, ale touha po dobrodružství nám nedala a musely jsme se rozlétnout během zastávek hluboko do spletitých uliček měst samy, bez dozoru. Naštěstí se nám nestalo nic horšího, než pár nabídek kvalitního sexu s důrazem kladeným na nadměrný nástroj lásky, kterým podle všeho disponuje každý Egypťan. Zvláštní, citrony jim tam rostou do maximální velikosti pingpongového míčku, ale v klínech prý příroda nešetřila. Inu, Alláh asi někde vzal a jinde dal.

Musím ovšem hořce podotknout, že o moji maličkost (hnědooká bruneta s podprsenkou velikostí maximálně B) byl pramalý zájem, zatímco o Kláru s blond hřívou, ňadra dmoucí až u klíční kosti, očima v barvě Nilu a kočičího tvaru, se div neprali. Ačkoliv se nějaký zoufalec nade mnou smiloval a nonšalantně mi nabídnul jednoho přichlíplého dromedára, ona dostávala nabídky na celá stáda ztepilých velbloudů. Podotýkám, že úspěch sklízela, i když si byla v lékárně koupit přípravek proti průjmu. Přesto, že se pobledlá v křečích kroutila u pultu, snažící se udržet obsah střev na místě, lékárník laškovně podával krabičku s medicínou tam a zase zpátky, s tím, že ji nevydá, dokud mu nedá své telefonní číslo. Zoufalá Klára nakonec nadiktovala číslo své babičky a slavnostně si odnesla vytouženou Smectu.

I když mezi lid jsme vyrážely řádně oděny do dlouhých nohavic a rukávů, u bazénu na našem parníku jsme prostopášně odkládaly vršky (i když pouze v poloze poprsím k lehátku) a uváděly egyptskou posádku do transu způsobujícího nutkání donekonečna uklízet židle v našem okolí.

Další stupiditou byly naše rádobyvtipné narážky na vyklepávání prachu z koberců a hledání smítek mezi hustým vlasem tepichu, i když jsme to nedělaly zas extra okatě. Nechutně jsme riskovaly, když jsme provokativně popíjely a svačily před vyprahlými hladovými Egypťany v době Ramadánu s posměškem „dal by sis a nemůžeš, co?“ Nebo když jsme si omotaly kolem hlavy naše bazénové šátky a se záchvaty smíchu a úporným recitováním hlášky „ramram“ (ano, víme, že to patří k rituálnímu upalování Sati v Indii, ale zdálo se nám to dostatečně dramatické) se po setmění promenádovaly kolem břehu Nilu.

Trest na nás nenechal dlouho čekat a stihla nás Faraonova (nebo Alláhova?) pomsta. Konkrétně mě uprostřed procházky městem. Naštěstí mi poskytnul azyl jeden z prodejců v hudebninách, kterému jsem chtěla zaplatit za použití WC obvyklou taxu účtovanou na veřejných toaletách, avšak on jen velkoryse mávnul rukou se slovy: „This is a gift for you.“ Rychle jsem se tedy sbalila a běžela pryč, než si všimne, jaký „gift“ jsem zanechala já jemu v potemnělé komůrce. No, mělo mu fungovat splachování.

Přesto, že jsme se chovaly jako dokonalé blbky, měly jsme štěstí, nikdo nás neunesl, ani nám nedal přes hubu. A nám se v Egyptě ve finále moc líbilo. Třeba v káhirském muzeu. Když jsme s Karolínou obdivovaly zachovalé mumie, Klára nad ostatky Tutanchamona s ohrnutým nosem poznamenala, že je to takové carpaccio, i když vzhledem k technologickému postupu se jednalo spíše o prosciutto.

Nerozházel nás ani ruský bratr, který si přinesl do našeho hloučku lehátko a obtažený v tyrkysové lykře začal za mohutného fuňení procvičovat parodii na thai-či, vystrkujíce svou hromádku neštěstí vstříc našim očím.

A ve finále jsme se nenechaly rozčílit ani předraženým výletem na „překrásnou pláž“ za šnorchlováním mezi korály, kde jsme se vyválely v ropné skvrně, vilně pózujíc na pláži v mocném příboji s touhou po vytvoření dokonalé dovolenkové fotografie. Samozřejmě, že v miniaturních plavkách.

No, prošlo nám těch kravin tehdy dost, rozhodně víc, než kdybychom tou zemí, jen spořádaně projížděly autobusem.

Mám v tom všem ale trochu vnitřní rozpor. Na jednu stranu jsem fatalistka, věřím, že co nás čeká, nemine. Na druhou stranu věřím tomu, že se dá ledasčemu možná i vyhnout nebo aspoň zmírnit následky, protože jak moudře říká moje máma: „Chraň se člověče, i pánbůh tě ochrání“.

Nebo jak to tedy je? :)