Měla jsem děti v době, kdy muž u porodu nemohl ještě být. Přesto jsem neměla strach a ani jsem se necítila sama, byla jsem přece se svým dítětem, které se každou chvíli mělo narodit , věděla jsem, že můj muž na mě myslí a ani jsem nevnímala lidi kolem sebe.

A srovnávat bolest zlomeného kotníku s porodem? Já si žádnou bolest nepamatuju, jen pocit absolutního štěstí.

Pracovala jsem v porodnici v době, kdy tatínkové začínali chodit k porodům. A bylo to moc fajn - rodičky klidnější, měly u sebe oporu (mnohdy vylekanou - ale pečující), personál měl více klidu na práci...hrozně jsme si to uživaly (sestry). 

x

Jedno mé dítě přišlo na svět "bez" a jedno "s". A i když jsem byla vždycky mezi svými a ve známém prostředí, to, že jsem se mohla o někoho opřít, přestat se usmívat a "beztrestně" chvilku nadávat, bylo skvělé. A vidět chlapa, jak se ve zbožném údivu dotýká vlastního, několik minut mladého miminka, to se fakt nedá zapomenout.

U porodu prvního potomka (před 21 lety) jsem být nemohl, bo přišly komplikace a "šel" císařem, ale u dalších dvou jsem měl tu čest.

A řeknu vám, neskutečný zážitek

Jen jsem těžko snášel tu bezmoc (hlavně "poprvé", tehdy porodní bolesti trvaly 38 hodin a ani ten vlastní porod nebyl snadný), kdy jsem nemohl ničím víc pomoci, než držet manželku za ruku, popřípadě jí vlhčit rty...

Ale jsem pyšný na to, že jsem mohl být u toho

Vidět přicházet na svět dítě bylo silným zážitkem, který se nedá srovnat s ničím. Změnil jsem názor na vlastní matku, když jsem viděl, čím vším prošla (teď myslím porod plus vše po něm, to opečovávání drobka atd.), nikdy bych neměnil. Je mi hrozně líto žen, které říkají, že by nikdy chlapa u porodu nechtěly, protože nechtějí, aby je viděl, jak hekají s roztaženýma nohama, bojí se navíc, jak bude jejich vulva po porodu vypadat atd. Je mi líto chlapů, kteří hlásájí, že by starou tak vidět nechtěli, protože je to hnus, krev, blivajz a už by nemohli pak sexovat. Z mých blízkých všichni u porodu byli a každý vám řekne, že je to silný zážitek. Tím ale nemyslím, že by ženská měla chlapa nutit za každou cenu, někdo je fakt padavka a nesnese pohled na krev a někdo to má na háku...jsou lidi různí. Já osobně jsem rád, že jsem tam mohl být.

Z historie víme, že přítomnost otce u porodu byla něčím zcela výjimečným, a to po celá tisíciletí. Tělo ženy je na porod dobře připraveno – nejen fyzicky, ale i psychicky. Muž ale na porod připraven není. Sama píšete: "Příroda muže ošidila o ten bezprostřední pocit být skutečným rodičem, o hormonální bouři, díky které se zrodí v těle matky největší láska ze všech lásek světa…"

Tím jste tak trochu mimoděk uhodila hřebík na hlavičku. Muž prostě nerodí – jeho tělo není zaplaveno žádnými chemickými látkami, které ženě umožňují přivést na svět potomka. Muže u porodu čeká jen obrovská porce stresových hormonů. Na ně by měla existovat adekvátní reakce, ale místo toho se od něj očekává něžnost, uklidňování a hlazení. Je to stav blízký infarktu, který oddaluje jen skutečnost, že většina otců jsou mladí muži.

Dnes, po vlně porodní "modernity", už pomalu začínají zaznívat i názory, že přítomnost budoucího otce u porodu není vyloženě prospěšným aktem – podle některých výzkumů je dokonce porod pro ženu s přítomností muže bolestivější. Není zcela jasné proč, ale je zřejmé, že o lidském těle toho ještě hodně nevíme. V této souvislosti bychom měli zkoumat také zkušenost nespočtu generací našich předků, kteří dobře (intuitivně) věděli, co dělají, když přítomnost muže u porodu odmítali.

Moje tělo na to tedy psychicky rozhodně připraveno není. Mám z toho smrtelnou hrůzu už od doby, kdy jsem zjistila, že čáp je podvod :) A nikoho bližšího, než je můj manžel na světě nemám, s kým bych byla ochotná to sdílet, a kdo by mi v tom strachu pomohl :)

Byl jsem u obou dětí :) průběh normální, žádná krvavá jatka, snad třetí doba placenta, ale to už může mít otec v ruce novorozence a nezajímat se... pro mne nejsilnější emocionální zážitek, jaký jsem prožil :)

Byl jsem u porodu asi osmdesáti telat. Někdy to byl horor, když se hlavička dostala mezi nohy anebo se tele vevnitř obrátilo. To se pak musely nohy svázat provazem , tahat a při tom držet hlavu, aby se nezlomil vaz. Ale o tom asi článek není, co?

No, lidské mládě se provazem většinou netahá, (když už tak kleště), ale horor pro matku to může být i tak :)

Kdysi jsem si myslela, že člověk má nejhorší porod, ze všech zvířat, ale všichni tito sudo a lichokopytníci to mají asi přeci jen horší :)

..u porodu jsem byl taky, ikdyž spíše jsem pomáhal dýchat a držet za ruku, takže v zóně "hlavy", potom jsem fotil malého..

A to naprosto stačí! Jen ta přítomnost někoho blízkého může být pro ženu k nezaplacení. Nic víc bych od muže ani neočekávala :)

S většinou bych souhlasila, mám jen jedno drobné "šťouchnutí" - přijde mi, že se možná nedokážete dostatečně vcítit do mužů, nebo jste možná neměla dostatečný reprezentativní vzorek dotázaných mužů, když jste blog tvořila... Co já vím (i od mého manžela, který u porodu byl), tak strach z krve bývá u pánů až na nižších pozicích; strach z bezradnosti a bezmoci, že nemůžou své milované vůbec nijak pomoct, to často bývá ten pravý důvod, proč se muži přítomnosti u porodu brání. Strach z komplikací, které de facto zavinili (oni zplodili dítě) a nemůžou jim nijak předejít, nijak je vyřešit, předvídat závěr, nemají to vůbec pod kontrolou, to je děsí... Muži (tedy aspoň ti, se kterými jsem mluvila já) mají určitý pocit zodpovědnosti za tento stav, určitý soucit k té ženě a zároveň touhu vše rychle vyřešit, co nejlépe pomoci - jenže to u porodu nejde, tam nemůžou udělat (z jejich pohledu) vůbec nic, nějaké držení za ruku přece není žádná (rozuměj "chlapská") pomoc ;-)

Když mi to manžel takhle vysvětloval, chápala jsem ho. Nechala jsem to na něm - věděl, že ho tam moc chci, že budu klidnější; ale zároveň věděl, že se nebudu zlobit, když tam nebude, nebo třeba počká na chodbě. Rozhodl se až na příjmu a zůstal - prý mě tam nakonec nemohl nechat samotnou. Dodnes je za tu šanci vděčný (včera to bylo 11 let ;-) ), malého viděl opravdu jako první (celou jeho cestu na svět) a i když jsem měla velký strach, že právě pohled na zrození ovlivní jeho postoj k intimnostem (on ženský klín v ten okamžik vážně nevypadá zrovna vábně, koukněte na porodní videjka), tak to vůbec prý tak nevnímal a v této oblasti zůstalo vše při starém

Až budete to samé řešit Vy, přeju Vám nicméně, aby jste našli shodu a byl to pro vás oba nezapomenutelný zážitek - bez ohledu na to, zda ho Váš partner stráví s Vámi, nebo na chodbě...

Děkuji vám Dano. Máme to s manželem stejně, ví, že ho tam chci, protože se sama bojím. On sám u toho být chce, ale jsme dohodnutí, že pokud mu něco z toho nebude dělat dobře, půjde počkat ven  Všichni muži, se kterými jsem o tom mluvila (i takoví, do kterých bych to nikdy neřekla) se shodli, že to byl krásný emotivní zážitek, který jim vehnal slzy štěstí do očí a jsou šťastní, že byli při tom.

Ale tu bezradnost o které píšete, chápu, stejně jako se cítí matka bezradně, když nemůže pomoct svému dítěti, stejné pocity můžeme mít i muž při porodu. Ten můj obecně pocity bezradnosti netrpí, tak to snad zvládne bez úhony

Byl jsem u obou porodů a bylo to báječné.