Vládní bar "Boccaccio", aneb Pražský Dekameron

Dne 25.02. 1927 byl zprovozněn Grand Hotel Steiner (dnes Grand Hotel Bohemia). Majitelem se stal jistý Josef Steiner (1893 - 1959), blízký spolupracovník Francouzské vojenské mise v Praze. Získal hodnost "poručíka" zpravodajské služby (Deuxiéme Bureau Milovice). Zdali tato šarže byla skutečná a nebo se jednalo pouze o tzv. "krycí hodnost", nelze z dostupné archivní dokumentace zjistit. Hotel sloužil k ubytování vládního a diplomatického personálu. Normální smrtelník se tam nedostal. V suterénu hotelu se nacházel nejluxusnější vládní bar na světě, zvaný "Boccaccio". Zde se za pomocí pohlavních styků na nejvyšší úrovni, utvářela evropská a světová politika. Lze tedy v dané souvislosti hovořit o "Pražském Dekameronu". Francouzi opatřili budovu odposlouchávacím zařízením. Věděli přesně, kdo, kde, kdy a s kým souloží. Neušel jim ani jediný milostný vzdech... 

Vládní bar "Boccaccio" začátkem 30. let. Čelní pohled (první patro): Uprostřed separé Jana Masaryka, vlevo separé Ing. Jana Bervidy a vpravo separé vyslanectví USA.

Ve dvacátých letech minulého století byli Československo a Švýcarsko nejstabilnějšími zeměmi na Evropském kontinentě. Následkem této skutečností začali Francouzi soustřeďovat svůj politicko-diplomatický potenciál do Prahy, neboť zde byli naprosto neomezenými vládci. Švýcarsko jim svazovalo ruce svojí neutralitou. Může to znít možná absurdně, ale v letech 1927 - 1938 vytvářela francouzská výzvědná služba ve vládním baru "Boccaccio" světovou politiku. Nikoli Paříž a Londýn, nýbrž noční bar hoteliéra "poručíka" Josefa Steinera nedaleko Prašné brány v Praze byl absolutním centrem evropské politické diplomacie. Dámy, které zde byly seznamovány s evropskou vládní a diplomatickou garniturou, pocházeli z nejvyšších společenských tříd, a nebo se jednalo o známé filmové herečky, zpěvačky i letušky ČSA tak jako Air France...

   Všechny tyto dámy nejprve prošly postelemi vysokých francouzských důstojníků, než jejich manželé nastoupili (na "doporučení " vojenské mise v Praze) do vládních pozic Československé republiky. Snad jedinou výjimkou byl president T.G. Masaryk. O jeho duševně nemocnou americkou, poněkud neatraktivní manželku, nejevil žádný z vysokých francouzských důstojníků patřičný zájem. Je tedy nutné vycházet z toho, že tato osobnost dosáhla presidentské funkce vlastním talentem, rozhledem a pílí. V případě Dr. Edvarda Beneše tomu bylo naopak. Čím intenzivnější intimní styky navazovala paní Hana Benešová s francouzskou vládní elitou, ať v Paříži nebo v baru "Boccaccio", tím rychleji postupovala politická kariéra jejího manžela...

   Na tomto místě je třeba se zmínit o "kariérách" českých filmových hereček a letušek ČSA. Získat nějakou pozici v této branši bez intimních styků s důstojníky Francouzské vojenské mise v Praze, bylo takřka nemyslitelné. Zde byli Francouzi velice kritičtí a vybíravý. Nešlo o to, aby byla dáma půvabná. Těch bylo v ČSR víc než dost. Musela být současně chytrá, umět improvizovat, přizpůsobit se a pamatovat si. Povolání "herečky", "zpěvačky" nebo "letušky" byli pouze tzv. "krycí občanské profese". Hlavním a absolutně tajným zaměstnáním bylo stát se prvotřídní vyzvědačkou. V této souvislosti vynikaly nejlépe Lída Baarová (zvaná "pražská Mata Hari"), Adina Mandlová a Ljuba Hermanová. Ačkoli první dvě dámy začínaly svou kariéru v baru "Boccaccio" s francouzskými důstojníky v tamních separé, mladičká Ljuba byla nejprve milenkou Jana Masaryka. Na rozdíl od svého otce TGM, byl jeho syn Jan pravidelným návštěvníkem vládního baru a měl v "Boccacciu" rezervované vlastní separé (viz foto nahoře), kde se pravidelně s Ljubou Hermanovou stýkal. Vlastní separé v "Boccacciu" měli rovněž Ing. Jan Bervida, ministr čs. civilního letectví 1929-1938 (milenec paní Hany Benešové) a Jan Baťa, obuvnický "král" (údajně jediný milenec Alice Masarykové). 

Ačkoli se Francouzi v letech 1928 - 1933 snažili přes "Boccaccio" kontrolovat hlavně Sovětský svaz, USA a Velkou Británii, situace se po roce 1933 radikálně mění ve prospěch hitlerovského Německa. Nástup Adolfa Hitlera k moci považovala francouzská výzvědná služba za podstatně důležitější faktor evropské politiky než existenci Sovětského svazu s diktátorem J.V. Stalinem v čele a neprodyšnou politiku izolacionismu Spojených států. Již začátkem roku 1935 si němečtí agenti v "Boccacciu" doslova podávali kliku...

 Francouzi úzkostlivě dbali o to, aby každému diplomatu byly přiděleny takové partnerky, které ovládají jazyk dané země, vyznají se v tamějších poměrech a jsou schopny fotograficky interpretovat dialog s cílovou osobou. Současně museli splňovat pohlavní touhy vyhlédnuté, sledované oběti. Dále museli být naprosto spolehlivé, aby nazačaly pracovat pro druhou stranu, musely svým francouzským chlebodárcům mluvit pravdu a zásadně se do sledované osoby nesměly zamilovat. Jedinou možností jak zabránit "zamilovanosti" bylo rychlé střídání partnerů, aby nemohl vzniknout citový vztah a to i v případě nasazení vdaných žen z řad československých vládních úředníků.

 Tak např. v "Boccacciu", vedle separé Jana Masaryka, mělo separé vyslanectví USA. Takřka pravidelně se tam konaly orgie amerických zástupců s letuškami Air France. Lída Baarová byla v "Boccacciu" s úspěchem nasazena na německé diplomaty a pohlavně se propracovala až k ministrovi nacistické propagandy Josephu Goebbelsovi. Adina Mandlová často flirtovala s britskými diplomaty, ale tam to byl problém. Většina z nich byli homosexuálové. A tak musel nastoupit filmový herec Oldřich Nový. Za daným účelem mu propůjčil Ing. Jan Bervida v "Boccacciu" své separé, když v něm nebyl přítomen s první dámou republiky, Hanou Benešovou.

Kdo rozhodl tomuto, tehdá nejluxusnějšímu diplomatickému, vládnímu baru na světě, udělit název autora Dekameronu? Bájné tvrzení, že pojmenování "Boccaccio" pochází přímo od hoteliéra Josefa Steinera, rezolutně popírá i jeho vlastní syn Josef Steiner (junior). Pro název "Boccaccio" se prokazatelně rozhodl Edouard Forestier de Quillien (viz též Jan Berwid-Buquoy: "Tajuplný Grand Hotel Steiner a Francouzský protektorát ČSR", blog iDnes, 05.06. 2011).

Tento francouzský šlechtic se stal majorem Francouzské vojenské mise v Praze a vrchním velitel československé zpravodajské služby. Byl sběratelem a vynikajícím znalcem erotické literatury a Giovani Boccacciův "Dekamerone" určitě v jeho knihovně nechyběl. Podle výpovědi svědků (číšník Josef Tater), jeho oblíbenou lekcí se přesto vyznačoval Alexis Piron (1689 - 1773). Poněkud frivolní básně a erotické karikatury Alexise Pirona mu patrně připadali de facto příliš lidové pro název vládního baru např. "Piron". Naopak "Dekamerone" Giovaniho Boccaccia se vyznačoval aristokratickým zaměřením, neboť autor se skutečně pohyboval v nejvyšších sférách společnosti, což se o frivolním Pironovi říci nedá. Ten chápal erotiku jako lidovou zábavu. Giovani Boccaccio naopak povýšil pohlavní kontakt mezi mužem a ženou na službu národu. A právě o to patrně Forestierovi de Quillienovi šlo. Noční podzemní bar v Grand Hotelu Steiner měl být zdařilým koordinátorem diplomacie, výzvědné služby, politiky a sexu.  Erotika tam neměla být samoůčelem (Piron), nýbrž katalyzátorem při rozhodování na nejvyšších úrovních evropské a světové politiky. K pohlavním stykům tam dochází rovní mezi rovnými (Dekamerone). 

Tato metodika francouzské diplomacie končí v ČSR rokem 1938 a podepsáním tzv. "Mnichovské smlouvy". V období 1938 - 1945 je Grand Hotel Steiner a vládní bar "Boccaccio" dominantním objektem nacistické politiky hitlerovského Německa.