Vládní bar "Boccaccio" 1945-48, aneb USA měly pro ČSR tři varianty

Oficální teze nám neříkají pravdu. Podle nich se prý rozhodlo při konferencích na Jaltě 1944 a Postupimi 1945, že Československo bude přiděleno do sféry vlivu SSSR. To neodpovídá historickým faktům. Přečtěte si veškeré protokoly zmíněných konferencí (angličtina, ruština). Není tam o tom ani zmínka. Celá záležitost je daleko složitější a o cestě k socialismu sovětského typu ve skutečnosti rozhodly Benešovy iracionální prosovětské aktivity 1945-48 . Tzn. překotné znárodňování všech hospodářských odvětví společnosti a současná eliminace vzniku kapitalismu s lidskou tváří podle vzoru USA nebo Velké Británie. Za Benešovy dekrety se bohužel postavily všechny politické strany tehdejší ČSR bez rozdílu. Nastalo masové provolávání slávy sovětskému bolševizmu a jeho vůdci J.V. Stalinovi. Američanům tím nebyl dán v ČSR žádný prostor pro vznik jejich "The American Way of Life". Za velkého jásotu strčil národ hlavu do Stalinovy oprátky a vydal se na "šťastnou" cestu budování komunistické totality...

Plukovník US Army (zpravodajská služba OSS), PhDr. Charles Katek, velitel Americké vojenské mise v Praze 1945-1948.

Po 9. květnu 1945 přijeli do Prahy zástupci US Army. Vojenská zpravodajská služba OSS pod vedením plukovníka PhDr. Charlese Kateka, jeho asistenta seržanta Kurta Tauba (krycím jménem "Frank Taylor"), tak jako poručíka Eugena Fodora a vojína Nathana Shapiro se ubytovala v Grand Hotelu Steiner a rozhodila své sítě v nočním baru "Boccaccio". Onen legendární luxusní podnik nebyl po válce pouze "vládním barem" jako v letech 1927 - 1945, nýbrž se stal přístupným široké veřejnosti.

 V lednu 1946 se stal můj otec v baru "Boccaccio" uvaděčem, na doporučení mého prastrýce ministra čs. civilního letectví Ing. Jana Bervidy. Ten v této době již nebyl milencem první dámy republiky Hany Benešové. Idylka skončila odletem manželů Benešových do Londýna v roce 1938, kdy můj prastrýc strkal pana presidenta před sebou do letadla se slovy: "Neboj se Edo, nic se ti nestane. Zavři oči a nastupuj!" Paní Hana to komentovala: "Edoušku, tak dost už toho fňukání a fofr! Jinak se zde potkáme s Hitlerem." Beneš nerad cestoval letadlem a měl z létání takřka dětinsky zbabělou hrůzu. Alespoň podle tvrzení mého prastrýce Jana Bervidy.

V době II. světové války udržovala Hana Benešová v Londýně milenecké kontakty s ministrem zahraničí Spojeného království, lordem Anthony Edenem (nalézal se tehdá v rozvodovém řízení se svojí manželkou), ale romanci rezolutně ukončil král Jiří VI. tím, že další přetrvávání tohoto poměru prostě Edenovi přísně zakázal: "Dáma nepřísluší k vašemu stavu. Není šlechtičnou a dokonce je ve Spojeném království pouze trpěnou cizinkou. Pro naší zem je Vaše známost s ní nežádoucí." Přesto se paní Haně podařilo přinutit Edena, aby byl její manžel britskou vládou oficiálně uznán za exilového presidenta ČSR. Poté se zaměřila na  plukovníka čs. zpravodajské služby Františka Moravce, ačkoli onen vysoký důstojník měl v Londýně celou rodinu - včetně manželky. Na razantní příkaz paní Hany, Beneš obratem ruky povýšil plukovníka Moravce na brigádního generála. Ten jí slíbil, že za to bude Beneše podporovat vždy, všude i ve všem a uznává ho za svého jediného nadřízeného, i když tento se hrozně bojí nastupovat do letadla...

Avšak v nočním baru "Boccaccio" se v letech 1945-48 neobjevovala první dáma republiky ani s Moravcem ani s Bervidou, nýbrž výhradně a bez výjimky s tehdejším ministrem propagandy Václavem Kopeckým. Sem tam si prý i zatancovala s velitelem Americké vojenské mise v Praze, plukovníkem Katekem. Jednalo se jí prakticky pouze o jedno - aby se její "Edoušek", co nejdélé udržel v pozici presidenta ČSR a bylo jí naprosto lhostejné zdali to zařídí Stalin (přes Kopeckého) a nebo Truman (přes Kateka). Tato všemi mastmi mazaná mezinárodní samice, dobře věděla, že o ČSR není ani zdaleka rozhodnuto a SSSR hraje s USA v baru "Boccaccio" pokr o Prahu (k tomu Rudolf Ströbinger: "Pokr o Prahu", Praha 1997) a šlo jí o to, aby měl Beneš v ruce ty nejlepší karetní trumfy ať vůči Moskvě nebo Washingtonu.

Celá skupina amerických zpravodajců OSS kolem plukovníka Kateka (původně major) ubytovaná v Grand Hotelu Steiner uměla výborně česky, s vyjímkou vojína Nathana Shapiro, který sloužil jako řidič. Seržant Kurt Taub (původně Sudeťák) přivezl z Plzně do Prahy Josefa Matějku i s jeho listinou českých milenek nacistických prominentů. Ještě než vznikla Americká vojenská mise v Praze na Loretánském náměstí 2, probíhaly veškeré výslechy americké OSS a československých občanů přímo v Grand Hotelu Steiner. Katekova skupina se rozrostla o další zpravodajce - Američany Spencera Taggarta a Beathu Taubovou-Taylorovou (manželku seržanta Tauba), tak jako české důstojníky plukovníka Jaroslava Kašpara- Pátého a podplukovníka Aloise Šedu. Ty vyhledali všechny milenky nacistických pohlavárů 1939 - 1945 podle Matějkových seznamů. Předvolali je k výslechu.  Některé vyzvali ke spolupráci s USA, jiné předali k dalšímu řízení čs. orgánům a zbytek prostě poslali opět domů.

Noční bar "Boccaccio" sloužil jako místo setkání amerických, sovětských, britských a českých diplomatických kruhů, tak jako vojenských zástupců. Můj otec, coby uvaděč, důvěrně informoval plukovníka Kateka, kde kdo sedí a s kým. Oba byli dobrými přáteli. Velitel Americké vojenské mise v Praze sdělil mému otci, jaký úkol má zpravodajská služba OSS na území ČSR. Má na příkaz vlády USA sondovat další politický vývoj této země. ČSR měla sice patřit do sféry vlivu SSSR, ale USA měly připraveny tři varianty. První byla tzv. "finlandizace Československa". Tzn. kapitalistická neutralita ČSR po vzoru Finska, na základě tzv. "teorie mostu mezi východem a západem". Jako "otce" této teorie si vyhlédli diplomaté USA Jana Masaryka. Ten však trpce selhal a vůči Moskvě dostal strach. Dokonce, aby se ospravedlnil, napsal směšnou knížku "Ani opona, ani most" (Praha 1947) a potom v březnu 1948 vyskočil z okna Černínského paláce. Dalším selhávačem byl lhář Klement Gottwald. Protože 1946 často hovořil o "samostatné cestě ČSR k socializmu", domnívali se Američané, že by v Československu mohl vzniknout režim podobný Jugoslávii, kde by se sice jednalo o zemi komunistickou, ale nezávislou na SSSR. Po únoru 1948 se však zjistilo, že Gottwaldova "samostatná cesta k socialismu" je smyšlenou fabulací a on nemá nic takového ani ve snu v úmyslu. Poslední variantu představovala totalita komunistického systému podle stalinského vzoru SSSR. Podle představ USA byl reprezentantem tohoto směru v ČSR Rudolf Slánský, zakladatel politických procesů, jejichž se nakonec stal sám obětí. Budovatelem již zmíněné stalinské totality se proslavil nakonec sám Gottwald, původně hlasatel "samostatné cesty k socialismu".

Americká zpravodajská služba nanalézala v poválečném Československu dostatečnou spolehlivou základnu pro neutralizaci země po vzoru kapitalistického Finska, ani po vzoru komunistické Jugoslávie. Překotné "znárodňování" výrobních prostředků na základě Benešových dekretů připomínalo spíš stalinizaci Sovětského Ruska ve třicátých letech 20. století. Selhání Jana Masaryka, ale i Klementa Gottwalda, který se v žádném případě neprezentoval jako odvážný československý "Josip Broz Tito" po vzoru Jugoslavie, vedlo USA k závěru, že tato země na žádný "kapitalismus s lidskou tváří" není ani zralá, ani připravená. Navíc zaznamenala Americká vojenská mise v Praze v letech 1945-47 celkem 125 ostrých propagandistických útoků proti USA a to převážně z okruhu spolupracovníků Edvarda Beneše. Stěžovali si, že USA provádí na území ČSR rozsáhlou špionážní činnost. Noční bar "Boccaccio" je prý hlavním konspirativním centrem americko-britských zpravodajských plánů. Na špionážní aktivity sovětské GRU si Beneš kupodivu nestěžoval vůbec. Koncem roku 1947 se USA rozhodla přenechat Československo svému osudu. V březnu 1948 byla Americká vojenská mise v Praze zrušena. Brána ke komunistické totalitě ČSR po vzoru masového vraha J.V. Stalina byla konečně otevřena dokořán!